Každý závod má svoje. Zjistili jsme však, že každá vteřina se počítá. Někdy totiž kvůli chvilce může uniknout medaile a taky málem kvůli času nestihnete dojít na start.
Kvůli kratším závodům většinou nikam speciálně nejezdíme, jenže když jsme přemýšleli, co dělat tento víkend, lákalo nás to do Brna. Dlouho odkládané setkání s kamarády, návštěva oblíbených míst, tomu zkrátka tomu nešlo odolat. Navíc protože se závod běžel až v noci, stihli jsme toho v sobotu mnohem více.
MICHAL
Když večer běžím deset kilometrů, tak to můžu ráno dát ještě sedmnáct v Šárce na ŠUTRu mimo závod, pokecat s kamarády a některým trochu pomoct tuhle trať zvládnout. Bohužel jsem se nechal trošku unést a vyrazil společně s běžci na čtyři kola, první seběh jsem zvládl s luxusním náskokem, abych ještě vytáhl mobil a udělal pár fotek prvním. Pak už jsem pokračoval svižným tempem. Jen na Babě jsem stihl ještě selfíčko. Cíl přesně 100 minut a 14 sekund.
Času jsem měl dost, a tak trávil příjemnou hodinku a půl diskuzemi s dalšími běžci, a protože jsem se cítil trošku nevyběhaný, vyrazil jsme znovu spolu s poslední nejpočetnější skupinkou na jeden okruh. Opět svižně dolů a zbytek okruhu spíše na pokec. Na Babě, tentokrát bez selfíčka, mě dohnal Pavel Růžek a prosil mě o trochu soli. Měl pěkné křeče, ale protože jsem nešel závodit, neměl jsme s sebou vůbec nic, tak jsem aspoň trochu zrychlil a dělal mu chvíli vodiče, pod posledním kopcem jsem mu poradil kde doplnit vodu, aby trochu křeče rozehnal. Asi mu to pomohlo, protože hned po tom vypálil vzhůru jako raketa. Já už si zbytek jen zlehka doklusal.
Po druhém kole už se nedalo říct, že bych byl nevyběhaný, spíše jsem začal mít obavy o to, jak zvládnu Night Runí desítku v Brně a jak samotnou cestu autem. Po chvílí protahování, a doplňování tekutin přišla evidentně nervózní Sonina zpráva, že bychom měli jet.
Naštěstí jsem cestu zvládl a na start jsme se postavili právě včas, pomalu se klížící oči jsem trochu rozlepil s pomocí Turbosnacku a s výstřelem vypálil v před. Moc se nekrotím a držím si své tempo těsně za Soničkou, zkouším ji předběhnout, ale po chvilce je zase přede mnou, podobně kamarád Lukáš ze Zdravého stravování. Vždy, když je předběhnu tak po chvilce, aniž bych věděl kde, jsou zase přede mnou. Rezignuji tedy na předbíhání a soustředím se sám na sebe. Pěkně klást jednu nohu před druhou. Zase na mě jde dřímota. Tempo se povážlivě přehupuje daleko přes pět minut na kilometr a já cítím, jak se se mnou všechno houpe. Házím do sebe druhý Turbosnack, stále to není ono, ale aspoň mi neklesá tempo. Ještě pár metrů a najednou jako by do mě vlítla nová energie. Zvyšuji tempo, Přede mnou jsou poslední tři kilometry. Usmívám se, ani nevím jak, ale do cíle sprintuji a předbíhám jednoho běžce za druhým. Cíl, tam na mě už čeká Sonička. Mám radost, že jsem to dneska všechno dal. S medailí na krku pomalu zapomínám na to, že jsem to po prvních pěti kilometrech chtěl zabalit. S medailí na krku je zkrátka hned veseleji.
SOŇA
Některé dny jsou nabité. Taková byla i sobota. Napsat článek, sbalit se, jít na akci Puma a večer závod. Jenže když se váš muž ponoří do soupeření s kamarády na šutru, tak přestane mít pojem o čase a vy jen trnete, abyste to do Brna na noční závod stihli včas.
Vše se zadařilo, my si vyzvedli startovní balíčky a ještě jsme si u stánku Zdravého stravování stihli dát náš oblíbený tapiokový dezert, protože jsme se pořádně nestihli po cestě najíst, jak jsme spěchali. Rychle jsme se potkali s přáteli, udělat si fotku s maskotem Nutrendu, kousnout si jejich energy tyčinky Voltage a jde se na start.
Noční běh má atmosféru. Na startovní bráně svítí šelmě oči a my startujeme. Se zapnutou čelovkou běžím a cítím, že se mi běží lehce a není problém dát hezké tempo. Nepřepálit začátek, říkám si, ale prostě to jde. Předbíhám kluky a tempo mi určují písničky ve sluchátkách. Trasa je rovná, vede okolo vody, teplota je na běh tak akorát. Neulívám se a snažím si držet tempo, ale na hodinky se nedívám.
Svoji rychlost vnímám podle dechu. Vím, že běžím pod pět. První kolo a jde se do druhého. Dnes cítím, že to běží báječně. Držím tempo, nepovoluji. Jsem v cíli. Hodinky ukazují minutu nad mým osobáčkem. Do cíle dobíhá Míša a říká mi, že trasa byla delší o 300 metrů. Dívám se na hodinky a zjištuji, že osobák na desítce padl – 47.45! Je to tam! Celkově jsem byla 9. žena ze 112, avšak ve své kategorii mám bramboru. Třetí místo mi uniklo o pouhých třicet sekund. Opět jsem se utvrdila v tom, že každá vteřinka je dobrá. Bojovala jsem a závod byl báječný. Užila jsem si ho, dala osobák a spokojenost je tedy na místě.
1 komentář