Co dělám, abych měla z běhání stále radost

Nedávno mě na Facebooku zaskočil příspěvek od jednoho známého, který byl vždy nadšený běžec. „Dávám si pauzu od běhání, přestalo mě bavit, protože ho už beru jen jako nucenou povinnost.“ znělo tam. Myslela jsem si nejprve, že je to fór, ale není. Je to realita, která se často stává. Co teda s tím dělat?

Běhám pět let. Já, zarytá odpůrkyně běhu, jsem se do běhu zamilovala. Stačilo k tomu pár minut, kdy jsem měla pocit, že se vznáším a téměř létám, připadala jsem si svobodná, volná, veselá. Kvůli tomuto pocitu běhám pořád.

Samozřejmě, že se tak necítím vždy. Někdy to jde ztuha a je to dřina. Jasně, pokud se chci posouvat dále, tak to na tréninku chce zatnout zuby a makat. Ten hezký pocit a euforie se většinou dostaví pak, až si máknu. Cítím po doběhu, jak mým tělem proudí energii, a i když jsem možná fyzicky unavená, celkově je mi prostě skvěle.

Dalo by se říct, že jsem ale na sebe spíš hodná. I když jsem jinak schopná dodržet disciplínu a nějaký plán, tak když opravdu cítím, že to dnes nejde a nebaví mě to, tak to zabalím a jdu třeba plavat nebo si zacvičím jógu. Nedělám nic za každou cenu.

Stává se mi, že mnoho běžců okolo mě řeší příliš časy. Zlepšit se a stáhnout sekundy či lépe minuty dolů je fajn, jenže já, pokud si mám vybrat, tak je pro mě důležitější prožitek, než za každou cenu nízké číslo v cíli. Svůj první půlmaraton jsem zaběhla o dvě minuty déle, než ten druhý. Který byl krásnější? Pražský (první), který jsem si užívala každou minutu nebo olomoucký (druhý), kdy jsem se dívala jen na hodinky, abych dosáhla své mety? Ano, zvládla jsem to, ale hezké vzpomínky na Olomouc tolik nemám.

Běhání je návykové a je to určitá droga. Bereme ji, chceme ji stále více. Jenže když to přeženeme, tak nás v těle může něco zradit nebo běhání přestaneme mít rádi. Sama jsem to kdysi zažila, po maratonu. Neměla jsem pak cíl a běhala jsem pak jen z povinnosti. A přesně to je ten kámen úrazu. Není to snadné. Moje hlava říká: musím, musím, musím! Ostatní: musíš, buď lepší, zrychli, nepřestávej, makej! Stop! Nic nemusím. Já chci.

A moje rada pro ty, které to právě potkalo? Nejlepší je se doničeho nenutit, protože se to přemáháním jenom ještě zhorší. Fajn je dát si pár dní pauzu, avšak nepřestávat se hýbat– třeba si jít zaplavat, zacvičit s kamarády, zkusit golf, jít jezdit na kole nebo si naplánovat hezký výlet. Fajn je ulevit i hlavě – přestat na chvíli číst běžecké knížky, stále si projíždět běžecká fóra a příspěvky jiných běžců – prostě fakt od běhu  „vypnout“. A pak uvidíte, že za nějaký čas si tělo pak samo řekne. Začne mu běh chybět. Mně pomohlo víc běhat v přírodě, začaly mě bavit horské závody. Je to výzva, cíl a miluji ty výhledy zeshora. Příroda mě nabíjí a tady si vše řídím podle sebe. Nejsou tu tak přísné časy a také poznám zajímavá místa. Možná to mám jinak, ale mě běhání v první řadě musí bavit. Chci zase a znovu a pociťovat tu svobodu, radost a nadšení, jako tomu poprvé, kdy jsem opravdu začala běhat.

Zažili jste něco podobného i vy? Je pro vás důležitý výkon nebo vlastní prožitek?

Napsat komentář