3+3 běžeckých blbostí, u kterých jsme si kdysi mysleli, že jsou v pořádku

Každý děláme chyby. Jenže na některé musíte přijít až s postupem času. Tohle jsme dělali my a teď se tomu smějeme.

SOŇA

Po doběhu jsem už nejedla

Je legrační, co všechno si je člověk schopen ve své hlavě vydedukovat. Já jsem si myslela, že když už po večerním tréninku nebudu jíst, jen budu hodně pít, tak že moje tělo bude schopné lépe zvládat zátěž a že trénink bude efektivnější. Velmi rychle jsem však sama přišla na to, že je to opravdu velká kravina. Byla jsem pak totálně zničená a unavená. Druhý den mě vše bolelo a neměla jsem žádnou energii. Naopak – po tréninku musím tělu dodat ztracenou energii. Když mě pak ještě čeká cesta domů, vypiju si regenerační nápoj a sním proteinovou tyčinku nebo banán a pak, až dojedu domů, se najím. Když doběhnu přímo domů, tak si hned připravím a dám normální večeři, na kterou jsem zvyklá. Tělo pak funguje úplně jinak.

Na konci jsem vždy běžela, co to dalo

Dát na konci běhu do toho vše,  je skvělé u závodů, nikoliv však u tréninku. Často jsem ze sebe chtěla vymačkat ještě něco z posledních sil a mít to už za sebou. Jenže to byla velká chyba. Jak mi to potvrdilo několik trenérů, tak poslední závěr tréninku  – pět až deset minut, by mělo být pomalejších. Tělo se tak připraví na to, že už bude konec a také se pak lépe „přepne“do režimu regenerace. Často na to musím myslet, protože právě konec mě dost láká ke zrychlení.

Neběhala jsem dva dny za sebou

Dříve jsem mívala pocit, že když nemám mezi běháním den volna, jsem unavená a nedávám to. Že prostě potřebuji víc regenerace, než ostatní. Teď i kvůli naším výběhům běhávám 4-5x týdně a moje tělo to zvládá dobře. Každý běh ale není naplno – těžký trénink i závody střídám s pomalejšími, regeneračními běhy, které jsou ale pro mě také hodně důležité. Když se někdy cítím příliš unavená, tak tělo poslouchám a prostě pak běhání vynechám a raději jdu na procházku nebo si zaplavat. Takto mi to funguje nejlépe.

MICHAL

Po běhu jsme se přecpal

Není to tak dávno, co jsem si myslel přesný opak, co Sonička  – a to, že po doběhu můžu sníst, co se do mně vejde a bude to v pohodě. Ano, platilo to, když jsem měl 120 kilo. To jsem vydal ohromné množství energie a pak na regeneraci tělo spálilo úplně všechno, co mu přišlo pod ruku. Jenže jak šla váha dolů, nereguloval jsem dost příjem. Na to si teď už ale dávám pozor a snažím se, abych si po doběhu dal jen tolik, abych regeneroval, ale ne příliš, abych zase nezačal přibírat.

Vůbec jsem se neprotahoval

Dlouho jsme se vymlouval, že protahování není nic pro mně, až došlo na svalové zranění. Z ničeho nic, upostřed obchoďáku, mi rupnul sval, bez zjevného důvodu. Jenže důvod byl jasný: svaly jsem nikdy neprotahoval, neuvolnil a celé tělo bylo prostě „přepjaté“. Ještě nějakou dobu mi to trvalo, než mi to došlo. Dnes již na tom ale pracuji. Stále jsem proti protahování před během, ale po doběhu, a ještě lépe doma v klidu, se teď snažím protahovat více a více. Stále to není dokonalé, ale je to cesta. Třeba mě jednou začne bavit i ta jóga.

Běhal jsem až moc

Když mě běhání před pár lety znovu chytilo, myslel jsem, že musím doběhat všechno, co jsem zanedbal. Jenže ono to není úplně dobře. Člověk by měl přidávat v každém tréninkovém cyklu maximálně 10%, jinak tělo přetíží. Mě to stálo zánět okostice. Dneska už si na to dávám pozor a tréninky si pečlivě plánuji. Kdykoliv potřebuji navýšit tréninkové dávky, snažím se na ně přejít postupně a sleduji co to s mým tělem dělá.

Je nějaká  „blbost“ kterou jste dělali vy a teď už víte, že to byla chyba? Podělte se s námi. Třeba ji také někdo dělá a může mu to pomoct.