Na co se z celého roku nejvíce těšíme? Na náročné závody v horách, které vedou tou nejkrásnější přírodou a které opravdu prověří naši formu. Loni jsme je poprvé ochutnali a okamžitě jim propadli. Proto jsme se vydali ho jihotyrolských Dolomit – do Brixenu, kde se nedávno konal jeden velký běžecký svátek.
Michal
Kdykoliv jedeme přes Jižní Tyrolsko, pokaždé cestou obdivujeme okolí Brixenu. Zkrátka nás to tam táhne. Místo, kde byl ve vyhnanství Karel Havlíček má nějaké magické kouzlo. Proto, když jsme se dozvěděli, že se tady běhá Brixen Dolomiten Marathon, bylo rozhodnuto, co budeme o prvním červencovém, prodlouženém víkendu dělat.
Moje představa byla běžet 81 km, jenže to je pouze závod dvojic a já nedokázal sehnat parťáka který by si to se mnou „na pohodu“ dal. Ještě na místě se mi pokusili pomoct pořadatelé, ale bohužel nepovedlo se, a tak jsem se postavil na start maratonu 42,195 km s převýšením 2450 metrů. Navíce se startem v údolí v Brixenu v 560 metrů nad mořem a cílem na hoře Plose ve 2500 metrech. Celkově je tedy na trase klesání pouhých 500 metrů. Vlastně nic pro mě. Jsem přece jen rychlejší v sebězích a tam dokážu hodně získat. Kdo by se tím trápil. Přede mnou je 42 kilometrů krásné přírody a jak dopadnu, to už není důležité.
Ačkoliv se přesvědčuji, že výsledek mě nezajímá, večer před startem si nastavuji ve Fénixech trasu a tempo, při kterém zaběhnu trasu pod šest hodin. Předpokládám, že to je čas, který mě příliš nevysílí, ale bude to dostatečný test kondice a vybavení před sto kilometrovým závodem v Bosně za tři týdny.
Protože startujeme každý z jiného místa, Sonička musí na autobus a já si krátím poslední minuty před pozorováním spoluběžců. Potkávám překvapivě hodně Čechů. Držím se jedné skupinky, kterou diriguje Katka Kovač. Říkám si, že bude fajn, se jich chvíli držet, aspoň nebude moc nuda, a také že ne.
Start! Vybíháme spolu s Davidem se zařazujeme se za Katku, která udává solidní tempo. Prvních šest kilometrů je po rovině a asfaltu. Trochu si povídáme a trasa městem uběhne jakoby nic. Na hodinkách mi pípá, že mám proti plánovanému času náskok patnáct minut. Není se co divit. Teprve teď přichází stoupání, nejprve pozvolné, ale už v tu chvíli přestávám Katce stíhat a pro změnu Davidovi mizím z dohledu já. Fajn, tak už jsem na to sám. Musím si hlídat tempo, dokud není stoupání příliš prudké. Musím běžet. Na tratích do maratonu není prostor k odpočinku.
V prvním stoupání jde pár běžců přede mně. Trošku mě to rozlaďuje, ale naštěstí přichází krátký seběh a já si beru své pozice zpět. Teď už nedám svou kůži tak lacino. Zatínám zuby a náskok proti plánu stále přibývá. Co kilometr, to minuta až dvě. Občas, v těžších pasážích, něco ztratím, ale nikdy příliš. Na půlmaratonu konečně potkávám dalšího Čecha taky Michal. Jeden z mála, který mě předběhne. Já si ale držím své tempo, vím, že pokud bych se ho teď pokusil držet, sečte se mi to někde před koncem. Spíše věřím, že ho doženu před cílem já.
Dalších pět kilometrů a začíná opravdu horský terén: kameny, srázy, přeběhy potůčků a ty výhledy. Nedá mi to a na chvíli zastavuji a fotím si tu nádheru. Do kopců už neběžím, ale jen jdu. Držím si náskok třiceti minut proti plánu a věřím, že si ho donesu, až pod samotné finální stoupání.
Trošku lituji, že jsem si bral kompletní výbavu. Vesta je tu zbytečná, každé tři kilometry je občerstvovačka, ale je horko a voda se s sebou se hodí. Celou první půli jsem na občerstvovačkách nezastavoval. Voda a jonťák z vlastní zásoby mi stačil. Od půlky ale pravidelně zastavuji, aspoň pro jonťák a ve třech čtvrtinách přidávám kolu. Blíží se vrchol. Poslední táhlý seběh a rovinka. Po nich mě čeká 30% smrťák – dva kilometry před cílem.
Dobíhám k němu plný sil, občersvený, nabíjí mě, jak vidím kolegu z Čech před sebou. Fajn. Je to, jak jsem čekal, teď půjdu před něj. Zabírám, zakusuji se do stoupání. Hezky krok za krokem, v tom se mi podlomí noha, cukne a já vím, že je zle, přišla křeč. Rychle zastavuji uvolňuji nohu, házím do sebe Magneslife. Po chvíli ještě pořádně zapít vodou. Dlouhé minuty nohu rozmasírovávám, než můžu udělat první pomalé kroky. Cítím píchání, ale pomalu polevuje. Přehnalo se přeze mě snad čtyřicet lidí. Uff, snažím se je neztratit z dohledu a krok za krokem zrychlovat. Jsem nahoře. Všechen náskok je fuč. Mám ztrátu asi pět minut. Přede mnou asi kilák a půl po hřebeni. Naštěstí je noha v pohodě. Rozbíhám se a pomalu zrychluji. Podél trati fandí turisti, horská služba, ale také třeba kluk, se kterým si plácám od půlky asi po páté. Bere to vždy zkratkou a přijde mi, jako by mě pořád doprovázel. Strašně mě to nabíjí, vidím cílovou bránu, a ještě více zrychluji. Poslední smyčka. Slyším češtinu, známý hlas, jé hele Katka, povzbuzování, hlasatel oznamuje mé jméno, cílový sprint, a je to, 5:58 o dvě minuty před limitem, který jsem si nastavil. Jsem šťastný. S medailí na krku je vše o mnoho hezčí.
Jen co se trošku vzpamatuji, přemýšlím, co Sonička. Je už v cíli? Ne asi ne, to by mě už buď volala nebo by mě čekala. Napadne mě podívat se na livetiming a podle něj právě probíhá poslední časovou bránou dva kilometry od cíle. Čeká jí poslední stoupání. Snažím se ji najít v dálce. Konečně, támhle je! Volám na ni a mávám. Všímá si mně a zrychluje. Chytám ji za ruku a společně vbíháme do cíle! Jsem ještě šťastnější!
Soňa
V Jižním Tyrolsku jsem byla několikrát, ale vždy jen v zimě a lyžovat – líbí se mi tu téměř vždy slunečné počasí, parádě upravené sjezdovky, příroda a také jídlo. A poznat to tu také při běhu? Samozřejmě ano!
Vybrala jsem si trať, která byla letos novinkou – Dolomiten Ladinia trail – 28 kilometrů s převýšením 1800 metrů. To bude hardcore – říkala jsem si. Po loňském Grossglockneru, kdy měl závod sice 30 kilometrů, ale převýšení „jen“ 1000 metrů, jsem sama byla nervózní, jak to dám.
Přijeli jsme už ve čtvrtek, abychom se v pátek zadaptovali a vyzvedli si v klidu čísla. „Tyjo, viděl jsi vizuály závodu? Nikdo tady nemá vestu a ani hůlky.“ Říkala jsem Michalovi. Když jsem mu řekla asi po několikáté, řekl, že se musíme zeptat a zjistit si, jestli jsou hůlky vlastně povolené. Jsou, ale jen na utratrail. Na maraton a Ladinii jsou zakázané. Ach jo!
V den závodu jsem neskutečně nervózní – bojím se vždycky, ale tady obzvlášť – jsem bez hůlek a jsou tu také časové brány. Naházím do sebe jogurt s vločkama a ovocem, pak míchaná vajíčka. Trnou mi v krku, ale vím, že je to velmi důležité jídlo. Míša má start v půl osmé, mě poveze autobus do Svatého Martina, kde startuje můj závod v devět. Už při čekání na zastávce mi nejde do hlavy, proč má většina lidí hůlky. Dojedeme na místo a já se ptám organizátora, zda mohou být. Ne, jsou zakázané. Tak proč je tu většina má? Odchází a říká mi, že si je vzít také můžu. Jenže já je mám v hotelu! Jsem naštvaná. Proč všichni závodníci nemají stejné podmínky, mi nejde do hlavy.Z mé naštvané nálady, které však přehlušila mou nervozitu před závodem, mě dostává start. Děláme smyčku okolo domova seniorů, kteří nám cinkají velkými zvonci a pak vbíháme na lesní cestu, která vede okolo řeky a jezírek. Krásná rovina a běží se skoro samo. Slunce nepraží, chrání nás stromy. Dívám se na hodinky a mám přes šest kilometrů. Paráda!
Pak se cesta začíná zvedat. Ach jo, chybí mi hůlky! Jsem prostě na ně zvyklá. Ale cesta i tak ubíhá. Do prudkých kopců chodím, kde to jde, běžím. Otevírají se nádherná panoramata. Dívám se a zapomínám na to, že kopec je fakt prudký. Probíháme dokonce i jakousi galerií pod otevřeným nebem – cestu lemují dřevěné skuptury místních umělců. Cesta je pořád do kopce. Jsem u první občerstvovačky a časové brány. Jsem tu dřív, zvládám to!
Přísně od začátku dodržuji, co díky zátěžovým testům z Cardilolabu vím – moje tělo jede na cukry. Nesmí mi dojít. Co půl hodinky si proto zakousnu půlku energetické tyčinky – kombinuji Voltage a úžasnou novinkou – tyčinkou s ovocem Fruit Energy. Vše zapíjím vodou, je strašné horko. Nestále cítím pocit žízně, ale občerstvovaček je pití hodně a já si nesu litr vody ve vestě a vždy zásoby doplním. Díky tomu kilometry ubíhají.
Cítím však zadek a zadní stehna. Jsem ale překvapená, že tady je to velmi běhatelné a až na pár úseků nepříliš technicky náročné, takže se můžu soustředit na výkon a ne na to, kde přesně dávám nohu a zda mi to nepodjede. Oproti Livinu, kde jsme šplahali i po řetězech a Grossglockneru, kde jsem musela zdolávat obrovské balvany, je toto paráda.
Když úzkou cestičkou traverzujeme kopec a pode mnou je sráz, raději jdu. Začínám být unavená a bojím se, že kdybych špatně šlápla, zřítím se. Najednou mám za sebou 24 kilometrů. Piju na občerstvovačce a pouštím se nahoru. Už jen kousek! Jenže ty čtyři kiláky jsou peklo a hlavně konec. Poslední dva kilometry jsou téměř vertikální – připomíná mi to Livigno, ale tam to byl začátek! Chytám se dvou Italek a ty mne pomyslně táhnou. Té druhé se stále dívám na boty, ruce mám zapřené do stehnech a dávám jednu nohu před druhou jako stroj. Tak tady by mi hůlky přišly fakt vhod.
Už vím, že je to jen kousek, vidím téměř cíl a tam na mne mává Míša. Děkuji Italkám za pomoc a do žil se mi vlévá nová energii, když mi Míša fandí. Do cíle vbíháme spolu. Objímáme se já jsem dojatá. Slzy se mi hrnou jako hrachy a já jsem tak šťastná. Dokázala jsem to a mám u sebe svého milovaného muže. Je taky šťastný a jsme oba v euforii.
Užíváme si ji, fotíme se, fotíme i ostatní a zdravíme se a blahopřejeme si s krajany. Ale to není konec. Aby si naše nohy ještě pořádně mákly, musíme dva kilometry z kopce dolů k lanovce. To je síla – tak to je přímo pomsta pořadatele! Směju se, že tady to opravdu nebylo zadarmo.
A naše resumé?
Pokud si chcete zaběhnout pravý horský závod s krásnými horskými výhledy a nevadí vám prudké kopce, jeďte sem. Technicky ne extrémně náročná trať vám dá vychutnat kouzlo Dolomit a nádherné krajiny.
S jakou výbavou jsme běželi:
Soňa: tričko Columbia Montrail Titan Ultra, trailová sukně Columbia Montrail Titan Ultra Skort, kšiltovka Columbia, kompresní podkolenky Royal Bay, boty Salming Trail 5, vesta Camelbak Nano
Michal: tričko Columbia Montrail F.K.T. II, kraťasy Columbia Montrail Titan Ultra II Short, kompresní podkolenky Royal Bay, boty Hoka One One Speedgoat, vesta Camelbak Ultra Pro
Více informací o oblasti a o závodě:
https://www.suedtirol.info/cs/
ubytování: www.hotel-sonneck.it
1 komentář