Když jsme před časem dostali od partnera závodů – značky Paul Mitchell možnost vyzkoušet jeden z nejnáročnějších terénních triatlonů, řekli jsme si, že jdeme do toho. A opravdu – byla to veliká jízda, o které se nám přinejmenším ani nesnilo!
Michal
Poslední dobou se snažím dostat na limit svého těla běháním. Stále své limity posouvám dál a dál, ale tento víkend jsem přišel na to, že mé tělo je má, a i takové, které zkrátka nepřekonám.
Rozhodnutí vyrazit na triatlonový závod Xterra do Prachatic, shodou náhod zároveň mistrovství Evropy, jsme udělali dávno. To, že se nám sešly termíny Jahorina Ultra trailu a Xterra týden po sobě, bylo trošku problematické, ale už při čtvrtečním výběhu už jsem se cítil naprosto skvěle. A v pátek už mi zbýval jediný puchýř. Nebyl tedy důvod nevyrazit.
Už od pátku bylo jasné, že si to tady užijeme. Příjemné setkání s kamarády z Paul Mitchell nebo mladou, nadějnou trailonistkou – naší kamádkou Zoe, s přáteli Bárou a Martinem a holkami ze štafety, zkrátka vše slibovalo skvěle strávený víkend. Pouze pomalu se zatahující obloha věštila, že to bude možná ještě o chlup zajímavější, než jsme čekali.
Obloha bohužel kazila mé potěšení z představy, že si pěkně v teploučku zaplavu a pak s užiju divoký bajk a běh, který je mou silnou stránkou a kde třeba i pár triatlonistů předeženu. Ještě více jsem se začal bát, když jsem uviděl, jak se všichni soukají do neoprenu, jen já jsem v kompreskách a tričku. Začíná lít. Teplota klesá o dalších pár stupňů. Začíná mi být zima, aniž bych do té vody vlezl. Minuta do startu. Rychle běžím do rybníku, tak tak se zařadím a je odstartováno.
Pouštím se do ukrajování prvních pár metrů. Nejsem schopný se dostat do tempa. Už dlouho jsem neplaval na otevřené vodě, navíc masa těl vytváří nepříjemné vlnky a já se nejsem schopný pořádně nadechnout. Ještě pár temp a už to jde, zklidňuji se a plavu efektivněji. Krásně rovně, přímo na bójku. S naprostou jistotou uzavírám pole, ještě společně s jedním, možná dvěma plavci. Před druhou bójkou trochu uhýbám profíkům, kteří startovali před námi a už mě dohání. Pane jo. Kde jsou ty doby, kdy mi plavání nedělalo problémy. Budu muset trochu trénovat. Blížím se ke konci okruhu a valí se přeze mě nejlepší ženy. Rychle ven z vody, doběhnout na molo a rychle skok zpět do vody. Ukázková šipka se povedla. Aspoň něco.
„Sakra, tu vodu mezitím někdo schladil!“ Přemýšlím a zjišťuji, že se o mě pokoušejí křeče. I zbytky pokusu o styl jdou do háje. Začínám drkotat zuby. Ještě nejsem ani u první bójky druhého kola a mám chuť se na to vykašlat. „Sakra, co blbneš, co bys tady asi dělal? Zastavíš a utopíš se!“ Přemýšlím a hlasitě nadávám. Hlasitě tak, jak to jen přes naklepávání kosy jde. Další metry, teď mě předplavává nějaká holka, připomíná mi Báru. No asi to i bude ona. Před sebou v dálce vidím, jak už jiní prohánějí kola. Jak já jim závidím! Mě čeká ještě pár set metrů trápení.
Konečně břeh. Stavím se na nohy a pokouším se je donutit k běhu. „Michale zrychli, ať se zahřeješ!“ Slyším, jak na mě volá kamarád a pořadatel závodů – Michal Piloušek mladší. Jo, má pravdu, ale přes to, jak mi je zima, ani pořádně nevidím. Dobře. Tak jo, zrychluji. Už běžím rychle k depu.
Kde mám to kolo? Jak to je? První vzít pytel, vytahat věci, utřít se, pak převlíknout, nasadit helmu a až pak můžu na kolo. Jo, to je plán. Dobíhám ke svému kolu, je tu jedno z posledních. Utírám se, jsem celý fialový a opuchlý. Oblíkám si dres a hned se snažím otevřít magneslife. Sakra, klepu se tak, že nedokážu odšroubovat víčko. Tak druhý pokus. Napotřetí se to daří. To už je u mě nějaký plavec ze štafety a snaží se zjistit, co mi je. Hned po něm doráží rozhodčí. „V tomhle stavu nemůžeš pokračovat. Je to nebezpečné!“ Snažím se protestovat, ale vím, že je to marné. Sám hodnotím situaci, že v tomto stavu nedokážu bezpečně na kole jet. Diktuji číslo na Soničku. Je to pro mě takový test, že jinak jsem OK. Mohl jsem také jen ukázat bezpečnostní náramek BodyID, kde jsou všechny moje údaje i její telefon.
V minutě jsou u mě záchranáři. Dostávám na sebe termofólii a jdeme do sanitky. Pěkně do tepla. Nekontrolovaně se třepu. Jsem silně podchlazený. Kolem mě to jen kmitá – vystrašená Sonička, která mezi tím dorazila. Kamarádi Michal a Hanka mi shánějí čaj. Já se snažím zklidnit a konečně se přestat třást.
Posílám Soničku za její štafetou, já mám kolem sebe dost lidí. Ještě pár minut a záchranáři mě pouštějí. Teď už se o mě stará tým Cardiolabu, Michal s Hankou. Začíná mi docházet, že mám DNF na svém prvním triatlonu. Ještě si ho budu muset zopakovat. Společně jedeme do Prachatic, kde aspoň zafandím kamarádům a podpořím trošičku Soniččinu štafetu.
Každý máme své limity. Já na jeden z nich narazil. Chladová alergie, kterou mám už od 18 let, mě teď zastavila. Ne všechno se dá přeprat silou, tréninkem nebo překonat hlavou. Občas je potřeba podívat se pravdě do očí a včas si říct dost. Sem se ale vrátím. Příští rok budu lépe připravený. Nejen fyzicky. Plavání potrénuji, ale i techniku a kolo. Teď už vím, že to uplavu, jen si prostě ten neopren vezmu. Příroda na Šumavě mě láká a terénní triatlon má své obrovské kouzlo.
Soňa:
Znám se a vím, že plavání není mojí silnou stránkou a už vůbec ne jízda na kole a to ještě v terénu. Tak jsem si sestavila tým do štafety – na sociálních sítích našla Ivku, které plavala a Aničku, která jezdí na kole.
Nervy jsem před závodem měla ještě větší, než kdykoliv jindy. Opravdu holky dorazí, zvládneme to – předávky, organizaci? Ani jedna z nás na takovém závodě nikdy nebyla. A co můj Míša, jak dá tak těžký závod hned po svojí stovce?
Nejprve ke Křišťanovickému rybníku dorazila Ivka, abychom si předaly čip a včas se připravila na plavání. Ihned jsme si padly do noty a pak dorazila i Anička s kolem, kde také bylo jasné, že jsme na jedné vlně.
Plavci, včetně Ivky odstartovali a my zatím s Aničkou vše probraly a ta se pomalu chystala na svoji štafetu. Najednou se plavci noří z vody – nejprve elita a pak další. Anička se jde chystat na předávku, pořeju jí hodně štěstí a jdu fotit. Vidím Míšu, jak běží, ale je úplně modrý a cvakají mu zuby. Ach, zase ta jeho chladová alergie, chtělo to asi neoprén! Chci fotit jak jede na kole, jenže okolo nás přejíždí sanitka. Uhýbáme jí. Stále čekám, kdy poběží Míša s kolem. Nic. Vzadu sanitka a najednou zbystřuji. Někdo mi volá – rozhodčí. V té sanitce je Michal a je podchlazený. Mám přijet s autem a dovézt suché věci. Krve by se ve mně nedořezal.
Letím k sanitce a potkávám Ivku, která právě doplavala a já, celá rozklepaná, jí říkám, co se stalo. Doprovází mě a tam uvnitř sedí podchlazený Míša, zabalený do dek a termo fólie, upíjí teplý čaj. Mám o něho velký strach, ale uklidňují mě, že brzy bude v pořádku, že alergie přejde a i on už vypadá lépe. Dále ale pokračovat nemůže. Velkou podporou jsou mi kromě Ivči také Hanka a Michal Štefaničovi – naši kamarádi z Cardiolabu, kteří nám hodně pomohli. Děkujeme!
Dostáváme se do Prachatic, kde je další předávka. Tady přijede Anička na kole. Jenže jak je rychlá? S Ivkou čekáme v depu a já jsem roztřesená jako osika, takové nervy jsem už dlouho neměla. Pořád na Míšu musím myslet, zároveň jsem ale ráda, že nešel na kolo, přece jen náročné sjezdy v kombinaci s deštěm jsou nebezpečné. Pořadatelé nestíhají předávat pytle s věcma a tak Ivka hned začne pomáhat. Je úžasná a já nosím pytle s ní, nemůžeme tam jen tak stát a nechat je v tom. Míša, osprchovaný a převlečený, přichází za námi nás podpořit. Hned je lépe. Navíc depem probíhá i Tomáš – nadšený sportovec, triatlet a šéf Paul Mitchell v ČR, kde tato značka, stejně jako ve světě, sponzoruje tyto terénní závody. Celý jeho tým fandí – kadeřníci, marketing, obchodní zástupci. Žene ho to dál. Jenže my začínáme být nervózní – Anička stále nepřijíždí a tak se o ni začínáme strachovat. Pak ještě chvíle čekání a pak je naštěstí tu – její červené triko září už z dálky a na její tváři vidíme úsměv i úlevu.
Rychle na nohu čip a vystartovat. Běh jsem potřebovala jako sůl, potřebuji to napětí ze sebe dostat. Vím, že jsme jako štafeta už poslední, ale stejně to nevzdávám. Nejprve běhatelné kopce po silnici, pak se dostávám za fandění našich kamarádů Toma a Radky do lesa. Předbíhám Báru (která běží celý triatlon) a vybíhám lesem. Některá stoupání jsou velmi prudká a bahno po dešti klouže. Jenže já mám terén i kopce ráda a tak si to užívám. Druhé kolo už vím, co přijde. Vbíhám do cíle, za fandění lidí na náměstí, vidím Míšu, který mě čeká a povzbuzuje, je tu i tým Paul Mitchell a doráží i holky. Stálo to za to. Všichni jsou zdraví, nikomu se nic nestalo a byla to výzva.
Xterra Prachatice jsou náročné závody. Je potřeba k nim přistupovat zodpovědně a vybrat si trasu, která vyhovuje. Jsou tu i kratší štafety a díky fantastické organizaci obou Michalů Piloušků a jejich týmu vše funguje na jedničku. Navíc v krásném městě a se super lidma. Míša je v pořádku a poznali jsme super lidi, kteří do toho jdou srdcem a umí do toho dát úplně všechno. Velké díky patří Aničce a Ivce, byly prostě úžasné, neváhaly přijet stovky kilometrů a parfektně zaplavat i jet v tak náročném terénu na kole. Děkujeme i týmu PM a také všem, co se na organizaci závodu podíleli. A gratulujeme všem, co závod zvládli.
A co na to holky ze štafety?
Iva Čeřovská – plavání:
To asi jen vy pochopíte, že jen pro magory jako jsme já a Anička to byl krásný zážitek. Ono vstávat v půl páté ráno a jen z návštěvy u tchýně si jít odplavat 1,5 km a pak přijet o půlnoci domů a Anička s kolem na zádech vlakem to samé, k tomu není co dodat. Já si to užila maximálně. Trochu pro mne bylo jiný ten přeběh na druhé kolo na plavaní, ale zas jsem si po xxx létech skočila šipečku..Před Aničkou se nad jejím výkonem sklaním až na zem, páč se s tím nádherně poprala a jako třešnička na dortu vysmátá Soňa a její nádherný běh. Dvě věci mne dnes dostaly. HYMNA a fanoušci Paul Mitchell. Ještě teď mám husí kůži a tím bych mu i ještě jednou chtěla poděkovat za možnost být ve v ašem týmu.a v neposlední řadě i dojmy s pozorování práce a to velmi velmi nelehké dobrovolníků. Mají můj obdiv.
Anička Sabolová – bikerka:
Ti, co mě znají, vědí, že jsem schopna přihlásit se do týmu k lidem, které vůbec neznám, vstát ve 4:30 a trmácet se ve vlaku s kolem 4,5 hod, dorazit těsne před startem, stihnout si vyměnit pár úsměvů a vět se svým týmem (abych vůbec věděla, od koho a komu budu štafetu předávat) a pak už jenom pá a pusu, uvidíme se v cíli… Stačilo mi holky vidět pár minut a věděla jsem, že máme parádní tým. Závod byl jeden z nejnáročnějších, co jsem kdy absolvovala. Užila jsem si bláta, písku, deště, dlouhých strmých výjezdů a také náročné technické mokré sjezdy. Tentokrát to bylo mnohem více s pokorou vzhledem k počasí. Miluji pohyb a přírodu a zážitky sami nepřijedou. Človek jim musí jít naproti a pak je to krásne, pak se dějou věci… Děkuji za možnost Soni a Ivče být součástí jejich týmu a že se o mne báli, zda se mi v tom divokém terénu nic nestalo. 🙂
1 komentář