Michal: Jahorina Ultra Trail – Boj o bednu i zničující bolest

Foto: Jahorina Ultra Trail, Jadran Čilić

Jsou to čtyři roky, co jsem se rozhodl, že chci zaběhnout 100 km. Jenže zodpovědně jsem si musel přiznat, že abych to dal se ctí, musím pořádně trénovat, a tak byla má nejdelší distance až do minulého týdne zhruba osmedesátka. Jenže teď jsem tu metu prolomil na ultra v Bosně. 

Před rokem mi kamarád z Chorvatska vyprávěl o závodě, který podle něj musím zkusit. Závod v Jahorině nad Sarajevem, v místech, kde se konala zimní Olympiáda 1984. Běh nedotčenou přírodou, místy poznamenanými válkou a po starých olympijských sportovištích. Nedal mi ani šanci začít pochybovat o tom, že je to skvělý nápad a seznámil mě s ředitelkou závodu Sanjou, a tak rok po tomto rozhovoru stojím těsně před půlnocí na místě, kde před pětatřiceti lety bojovali sportovci o nejvyšší ocenění a čekám na start.

Kolem mě stojí atleti i dobrodruzi, všichni připraveni zdolat 101 kilometrů nejrůznorodějším terénem, jak jen je možné. Tři, dva, jedna…start!

Startuji asi z páté řady, ale všichni začínají příliš opatrně. Já se cítím skvěle, a tak se během 200 metrů dostávám na druhou pozici. První vyrazil příliš rychle, toho stíhat nebudu. Držím si své tempo a postupně se vzdaluji pronásledovatelům. Začátek je z kopce celkem 21 kilometrů. Musím si tedy jen hlídat tepovku a dýchat.

„Dýchej!“ Nadávám si. Od svých závodních let jsem neběžel tak na čele. Úplně se mi z toho točí hlava, mám energie na rozdávání. Hlídám si tep. Lehce zvolním a držím si náskok cca 200 metrů před třetím Charliem, sympaťákem z Anglie. Třetí kilometr, kontroluji hodinky, co tep a na chvíli ztrácím koncentraci. Chyba, měl jsme odbočit slyším za sebou: „Tuda!“ „Sakra!“ Odtuším a otáčím se zpět. Náskok je v háji, rychle doháním skupinku a držím se jí. Jsem tři, před námi mizí Charlie. Jsem strašně vytočený. Potřebuji se uklidnit, a tak se držím ve skupince. Tempo máme solidní, není co řešit. Ve skupince se poběží líp. Uklidňuji se, běží se mi skvěle. Ani mírná stoupání mě nijak netrápí. Snáší se mlha, je vidět sotva na 10 metrů, zkouším, jestli je lepší větší nebo menší intenzita čelovky, je to jedno.

Najednou mi pípnou hodinky, že jsme mimo trasu. „Guys, wrong way!“ Volám a otáčíme se. Běžíme zpět. Jsou tady sice fáborky, ale to nějaký vtipálek přeznačil trasu. Vracíme se zpět už běžíme v šesti. Začínám mít černé myšlenky, šestý kilometr a druhé zabloudění. Na dalším rozcestí raději hned kontroluji správný směr. Opět se dostávám do pohody. Další odbočka. Běžíme po ni, ale něco se mi nezdá. Jdeme do kopce, a to tady být nemá. Zastavím, abych pořádně zkontroloval hodinky. Jsem špatně. Volám na kluky, ale ti už zmizeli. Nevidím na víc, jak 10 metrů. Najednou slyším hlasy. Tak co, vrátit se. Vteřiny ubíhají. Jo půjdu zpět tam, kde slyším hlasy.

Jsem na konci asi deseti členné skupinky, asi tak 20.-30. místo. Rozdýchávám tu ztrátu. Jenže tahle skupinka je fakt pomalá. Pouštím se do seběhu a najednou postupuji rychle vpřed. To mě opět nabíjí. Chci dopředu. Jdu na maximální riziko. Sbíháme po mokrém listí s kameny a blátem. Skoro jako bych lyžoval. Trefuji několik kamenů, ale bolest nevnímám. Skupinka už je dávno daleko za mnou. Před sebou tuším běžce, občas se ozývají divné zvuky. Zesilují. Málem do něj vrážím, když se najednou vyloupe z mlhy. Neběží vůbec špatně, vbíháme do hustého lesa. Naštěstí se rozptýlila mlha, ale pěšinky jsou tady spíše tušit. Jen fáborky odrážejí světlo, a tak se prodírám od fáborku k fáborku. Předbíhám kolegu a jen slyším, jak za mnou křičí „You are crazy!“ Asi má pravdu, je mi jedno, kolik kamenů trefím, kde mě šlehne jaká větev. Jsem ve flow, vím, že jsem zase někde poblíž čela závodu a tak vnímám jen běh.

Vybíhám z lesa a vidím dobrovolníky, navigují mě k checkpointu. Hlásím své číslo, dám si trochu coly a ptám se, který jsem? „Čtyři nebo pět běžců tu bylo…“ dostávám odpověď. Nezdržuji se tedy a opět se se opírám do seběhu. Tentokrát kousek po asfaltu, než se trasa stočí zase do lesa. Vidím loveckou chatu. Běží se skrz její dvorek, o pár metrů dál zahlídnu dva svítící body. Najednou slyším štěkot a za mnou se pouští zuřivý pes, cení zuby, ale nechce se mu přes kaluže, a tak běžíme vedle sebe. Sprintuji, asi po 200 metrech se na mě vykašle, vydržím ještě další dvoustovku a zpomaluji. Pár vteřin si dám oraz a opět přidávám. Slyším divné zvuky. Běžím nad podivným komplexem a na hodinkách mi GPS ukazuje stupňující odklon od trasy, a pak zase zpět, přitom běžím rovně. Po chvíli znovu. Jakmile zvuk ustane, GPS se opět chová normálně. Mám asi halucinace. Je brzy ráno a já teď běžel moc rychle. Pouštím to z hlavy. Právě včas abych zahlédl odbočku. Sbíhám k druhému CP. Kluci mě plácají po zádech, jsem čtvrtý mezi muži, přede mnou jsou jen tři a jedna žena. Doplním vodu do lahví a pouštím se do ukrajování dalších metrů. Pomalu se mění sklon, z klesání přecházíme na mírné stoupání. Překvapivě mi to vůbec nevadí, snížení váhy mělo svůj efekt. Cítím, jak se mi jde skvěle. Najednou je přede mnou postava. Ptám se, jestli je OK. Potvrzuje a chvíli se mě drží. Pak mě přestává stíhat. Na CP3 dorážím jako třetí muž.

Jen doplňuji vodu a mizím. Stoupání, nikdy se mi nešlo líp. Čelovka pomalu zhasíná, ale už vidím úsvit. Opět mě dohání kolega, ale nedávám mu šanci. Během pár metrů mu uteču tak, že snahu mě předehnat vzdává.

Můžu vypnout čelovku. Vidím slunce a dorážím ke skále. Přede mnou je 500 metrů feraty. Hodiny tréninku se vyplácejí. Stoupám, a ještě navyšuji náskok. Příjemné lezení za úsvitu. Docházím na konec trasy a seskakuji asi z metru a půl na cestičku. Ucítím tupou bolest. Je zle. V sebězích jsem to přehnal a na pár místech špatně došlápl. Teď po další zátěži se to sečetlo, a levé koleno odmítá poslušnost. Zkouším ho rozhýbat. Jenže další seběh je zkrátka příliš. Neběžím, jen se šourám. Naštěstí jsem si vybudoval slušný náskok a na dalším CP jsem stále třetí. Zdržuji se několik minut. Klekám si na zem a snažím se promasírovat a protáhnout koleno. Pomáhá to. Jen za těch deset minut se kolem mě prohnalo několik dvojic. Jde se dál. Uvidíme, snad to zvládnu. Opět dlouhý seběh až do Sarajeva. Velký checkpoint. Tady by se tak krásně běželo. Zase bych dohnal ztrátu. Jenže koleno mě limituje. Opět si jednou pletu trasu a jdu sice správným směrem, jenže ze špatné strany plotu. Další kilometr navíc. Dobíhám na CP. Jsem v Top 10 a více jak polovina za mnou.

Skvělý guláš, pravá turecká káva. To je ráno, jak se patří. Až do okamžiku, kdy se mé zažívání rozhodne protestovat. 30 minut nicnedělání je až příliš velký luxus. Jenže příroda je příroda a po pár hodinovém běhu zkrátka musím vždy na záchod.

Měním kšiltovku na noc za tu na den, rozhoduji se nevyměnit ponožky. Tyhle slouží, nechce se mi je sundávat. Po více, než hodině tedy vyrážím znovu na trať. Pěkně rozvážně. Indiánským během, abych koleno příliš nepřetížil. Náladu mi spravuje, že se dostávám přes dva běžce.

Teplota stoupá. Teď musím opatrně s vodou, mezi CP mi musí vyjít. V jedné lahvi mám namíchaný jonťák a v druhé čistou vodu. Naštěstí se přede mnou objevuje tunel. Příjemné zchlazení. Jen není vidět na krok. Docházím dalšího závodníka, svítí si mobilem a jde strašně pomalu. I poslepu jsem rychlejší než on. Rychle ven z tunelu. Chci se rozběhnout po náspu, ale zakopnu a mám co dělat se udržet na cestě. V tom uvidím, že vedle trasy je padesát metrů sráz. Přechází mě chuť na běh a snažím se držet po bezpečnější straně. Jenže tam je křoví, a tak jdu pěkně středem. Další tunel. Tentokrát je tu ještě větší tma a na zemi spousta kamení. Zapínám světlo na mobilu. Jsem v šoku, ve stropě je několik děr, ze kterých se vysypalo kamení. Na druhém konci je zával do třičtvrtě vstupu. Přelézám kamení a přemýšlím, jestli se to nemůže celé zřítit.

Technické šplhání se střídá s lehkým během po náspu. Začínám se cítit líp. Trochu přidávám. Najednou mě zastavuje auto přes cestu a upozornění na opatrnost, musím jít ve vyhrazeném koridoru. Pásky ohraničují místo, kdy můžou být nevybuchlé miny – připomínka 20 let staré historie. Stále jsou zde oblasti, které nejsou plně vyčištěné.

Po dalším checkpointu přichází finální část. Dlouhé stoupání, dvě hory. Přidává se ke mně kolega z Ruska. Sem tam prohodíme pár slov. Je to fajn, trošku se odreagovat.

V nejprudším stoupání se mu trhnu. Dobíhám k olympijské bobové dráze. To mě zase nabije, neuvěřitelné místo. Předejdu i několik běžců kratší trasy. Nabíjí mě ty výhledy. Sarajevo jako na dlani. Neskutečná nádhera.

První vrchol. Hřebenovka, koleno opět stávkuje. Potřeba měnit krok a přeskakovat z kamene na kámen se mu vůbec nelíbí. Pak krátký seběh a končím na kolenou. Opět zkouším protažení. Házím do sebe magneslife a pořádně doplňuji vodu. Zařvu si. Ok. Jde se dál. Daniil je zase u mě. Ptá se, jestli jsem OK. Potvrzuji mu to a pokouším se i o běh. Trochu to jde a zase mu mizím.

Poslední checkpoint. Tady opět rozhýbávám koleno. Snažím se ho přesvědčit všemi způsoby. Vyrážím. Malé klesání a jdeme zase společně s Daniilem, vydržíme to společně až k prvním domům Jahoriny. Tam ucítím vůni cíle. Zakřičím si a najednou můžu i běžet. Krátký seběh i mírný kopec nahoru běžím, až v prudším stoupání opět vytáhnu hůlky a drtím kopec strojovým tempem. Ani závodníci z kratší trati mi nestíhají.

Závěrečný výstup na černou sjezdovku a bude tu seběh do cíle. Těším se na něj. Jo už to tu bude. Jenže pak je tady. První krok do seběhu a tělem mi projede bolest – jako nůž máslem. Nejen koleno. Prasklo mi několik puchýřů na chodidle od toho, jak jsem si nevyměnil ponožky plné blátíčka a kamínků. Široko daleko nikdo, a tak řvu. Pořádně si zanadávám a řvu jako lev. Pak se postavím na nohy beru do rukou hůlky a krok za krokem se šourám dolů. Je to tragikomicky pomalé. Sotva jdu. Všechna bolest z celého závodu jako by mě teď dohnala a snažila se mě zastavit. Zatínám zuby, znovu si zařvu a přidám do kroku. Poslední kilometr. Potkávám Sanju, která kontroluje trať, fandí mi. Donutím se k pár metrům běhu, pak ale zase zpomaluji. Ještě 500 metrů. Vidím cíl. Očima hledám Soničku. Šourám se, že i želva by byla v cíli dřív. 200 metrů. Zahlídnu ji. Přecházím do krok sum krok. Sto metrů rozbíhám se, přece nepřekročím cílovou čáru šouráním.

Je to tady Cíl. 18:29 minut. Kdyby mi to někdo řekl před závodem, bral bych to všemi deseti, ale já nejsem ani unavený. Z nezkušenosti jsem udělal hodně chyb, 8x se ztratil. Naběhl o 5 km více. Zbytečně rychle jsem se snažil dohnat ztrátu, ale opět jsem ochutnal, jaké to je běžet na čele závodu, mít na to držet se v TOP5-10, aniž bych byl na hraně.

Zkušenosti si musím získat sám. S tím, v jaké jsem kondici mi ale pomohli kamarádi a skvělí partneři. Jen stěží bych to zvládl bez pomoci Cardiolabu s Michalem a Hankou Štefaničovými, kteří mi pomohli nastavit správně trénink a na základě zátěžového testu jsem věděl, jak si rozložit síly, kolik doplňovat energie. Zdravého stravování, díky kterému jsem dokázal za poslední měsíc efektivně snížit váhu o 6 kilo, aniž by to mělo negativní dopad na zdraví a výkon, spíše naopak. Nutrend, kde mi poradili, jak kombinovat gely a ostatní doplňky tak aby to mé tělo zvládlo. Výbavy od Columbie zejména v tomhle vedru bylo perfektní triko Columbia Montrail F.K.T.™ II Short Sleeve a ultralehká bunda F.K.T.™ Wind Jacket na chladnou noc. Royal Bay – bez jejich kompresek a kraťasů bych si tu vzdálenost nedokázal představit.Parádně mě podržela také vesta CamelBak ultra Pro Vest, do které se mi vešlo vše potřebné. Nakonec také Toyotě, díky které jsme mohli 1200 km trasu na start jet pohodlně skvělým pohodlným a bezpečným Lexusem NX300h. Hlavně mi ale pomohlo to, jak jste mě vy hnali dopředu, fandili mi a drželi palce. Ta energie se těch 1200 km valila až ke mně a hnala mě v před. Stejně jako mi pomáhala energie, kterou jsem cítil od Soničky, ženy, která mě podporuje v každé šílenosti, co mě napadne.

Přede mnou jsou další výzvy. Jednou z nich je 100 mil. To si ale nechám až na později, teď potřebuji získat ještě nějaké zkušenosti.

2 komentáře

  1. Míšo, wow… muselo to být skvělé i přes všechnu tu bolest! Díky za zprostředkování zážitků v článku, čte se to jedním dechem. Obdiv a ať se dáš brzy do kupy, hlavně ta bolavá chodidla 👍


Napsat komentář