Red Bull 400 Bischofshofen – nahoru až do finále

Až když zdoláte skokanský můstek na jeho vrchol, pochopíte, proč tento extrémní závod chce zkusit čím dál víc lidí a také to, proč my ho „běželi“ už popáté. Po Harrachově, Štrbském Plesu a Liberci jsme se vypravili do rakouského Bischofshofenu. A úspěšně.

Michal

Pokaždé když jedu přes Alpy do Kaprunu, doslova mě přitahují bischofshofenské můstky. Vždycky mám chuť se na ně jet podívat, a tak jsem si řekl, že se tu musíme vypravit. Navíc kde se člověku poštěstí potkat se s Andreasem Goldbergerem a Thomasem Mongersternem – dvěma živoucími legendami skoku na lyžích, kteří tu také běželi?

V atletice je 400 metrů ta nejbolestivější disciplína, tady navíc okořeněná průměrným sklonem až 70 %. To dělá z Red Bull 400 neskutečnou výzvu. Ačkoliv jinak dáváme přednost výrazně delším distancím, tohle je naše srdcovka. Zkusit si, co dokážeme, vymáčknout z těla maximum v jednom pořádném stoupání.

A tak teď stojím dole pod můstkem s velkým B uprostřed. Dívám se na vlnu běžců startující před námi. Celkem je mužských vln třináct. Já, ještě s dalšími dvěma Čechy, startuji v desáté. Krásně to tu odsýpá. Přesně podle časového plánu, na nikoho se nečeká, jakmile se blíží start vlny, všichni musí být na místě.

Utvořili jsme malou českou skupinku, a ještě chvíli vtipkujeme, krátíme si tak čas do výstřelu. Kluci se ptají na nějaké rady, ale každý můstek je jiný – netuším, co očekávat. Odhaluji jim, že zvolím klasickou taktiku: rozběhnu se v klidu a pak budu zrychlovat.

Fajn. Odpočet startu. Cítím, jak mi stoupá tep. Start, rozbíhám se, snažím se lehce brzdit a už začíná stoupání – mnohem dříve, než na kterémkoliv jiném můstku, kde jsem byl. Zpočátku zvolna, najednou je ale země přímo před mým obličejem. Na rozdíl od ostatních nejdu na čtyři, ale držím se na dvou. Koukám, že jsem mezi posledními, asi jsem se brzdil moc. Přidávám. Pěkně jako po schodech zrychluji.

Předcházím jednoho soupeře za druhým. Jen co se zmírní sklon, přecházím do běhu. Jo, jde to. Snažím se držet tempo, jde to líp a líp. Fandění mi dodává sílu a už je tu cíl. Nějak brzy. Nestačil jsem se do toho opřít, jak jsem chtěl. Jsem šťastný, jak se to povedlo, ale zároveň si nadávám.

Když později kontroluji výsledky, zjišťuji, že kdybych se na začátku nebrzdil, dostal jsem se pohodlně do semifinále. Co se dá dělat, teď už jsem tu jen jako support. Tak aspoň to budu dělat naplno.

Seznamujeme se s dalším krajanem Adamem Ondrouchem. Radí nám, kam se jít v tomhle vedru schladit. Ke krásnému vodopádu kousek od můstku. Má pravdu. Tady dost daleko od všeho shonu se může Sonička připravit na svůj běh. Vidím, jak je nervózní, jako vždy před startem. Snažím se ji uklidnit, ale efekt je spíše opačný. Naštěstí není čekání dlouhé a už je tady její rozběh.

Čekám na ni uprostřed můstku. Už se blíží. Vím, že nesnáší fandění, ale já na ní stejně křičím, ať maká. Má podobnou taktiku jako já, ale naštěstí začátek neodflákla. Jakmile profrčí kolem mě, začínám svůj druhý závod, rychle nahoru a být ji k ruce v cíli. Stíhám to tak tak. Pomáhám, co to jde, ale zároveň zjišťuji, že má „smůlu“. Byla moc rychlá a poběží znovu.

Opět se jdeme zklidnit k vodopádu. Trochu nás děsí ozývající se bouřka, ale Bischofshofen je naštěstí v údolí obklopeném horami tak, že bouřky se drží na nich a tady je krásně. Na Sonino finále tak opět svítí sluníčko. Tentokrát běžím napřed, až téměř pod cíl. Budu fandit až ve finální fázi.

Slyším od komentátorů start, ale díky sklonu můstku nic nevidím. Čekám a najednou je tady, má skvělý mezičas, udělám pár fotek a opět rychle do cíle. Finále zvládla rychleji, než rozběh!

Slyším, že bylo odstartováno mužské finále. Běžím tedy zpět k můstku, abych zafandil Adamovi. Líbilo se mi, s jakou radostí běžel svůj rozběh i semifinále. Musím ho trochu podpořit. Jako první běží Jakob Mayr a za ním skupinka pronásledovatelů, na jejím konci Adam. Užívá si to, ale jako by se ještě šetřil. Pouštím se tedy do hecování. „Makej, tady už není na co se šetřit, jeď! Jeď! Pojď!“ Zdá se, že to zabralo, a ještě se kousek posouvá vpřed. Nakonec dosáhne na krásné, 8. místo. Možná, kdybych na něj zařval dříve, dosáhl i na bednu. Určitě na to měl. Jenže odhadnout tady své síly, je velmi těžké. Každá chybička se rychle projeví a prostor pro nápravu tu skoro není.

I tak jsme si to ale všichni dokonale užili. Den v prostředí Vysokých Taur, ten by byl i bez závodu skvělý. Takto okořeněný navíc, že jsme poznali opět několik skvělých lidí – to byla zkrátka paráda. Už se těšíme na další ztřeštěnou akci.

Soňa:

Když Míša už před pár měsíci přišel s tím, že by si kromě Liberce chtěl vyběhnout i skokanský můstek v Bischofshofenu, okolo kterého často jezdíme při našich cestách, samozřejmě jsem hned řekla, že ano. Ono každý můstek je jiný a má něco do sebe. Rakousko miluji kvůli přírodě a horám, takže jsem neváhala ani chvilku. Člověk je tady za necelých pět hodin cesty. Navíc když se jede letos představenou novou hybridní Toyotou Corola, je to úplná pohoda.

Stojím opět tady. Pod můstkem. Majestátně se nade mnou tyčí. Moje pocity jsou vždy smíšené. Jaké to bude, kde se kopec nejvíce zlomí, kde bude největší stoupání. Oproti jiným tratím je rovinka krátká a láme se brzy do kopce. Povrch je umělý, s nataženou sítí, znám ho už z Liberce. V den D je horko. Takovou výheň bych nečekala. Když fandím Míšovi a fotím ho při závodě, jsem téměř uvařená.

Stojím na startu. Moje srdce buší a rozbuší se ještě více, když moderátorka odečítá čas do výstřelu. Nenávidím starty! Prásk a běžíme. Tady vím, že je zbytečné šetřit si síly na rozběhu, že brzy začne stoupání. Pořád to jde po dvou, ale pak musím na čtyři. Jedu jako stroj, ale nemám ještě správné tempo. Stále se nejde postavit, až před lávkou. Tady je to nejtěžší. Nohy začínají pálit, ale dýchá se mi dobře. Plíce nehoří. Počítám každý krok, pomáhá mi to rychleji dostat nahoru.

Jsem v cíli! Dýchám jako lokomotiva, jsem totálně zpocená. Dávám do sebe tři kelímky naředěného Red Bullu. Chodím, aby mi nezatuhly nohy. Ležet na žíněnkách nepotřebuji, moje tělo se zklidňuje. Přichází Míša a říká mi: „Jsem zvědavý na výsledky. Možná by ses mohla dostat do finále.“ Směju se mu a beru si rovnou finišerskou medaili. V hlavě mě nahlodává červíček. Co když to vyjde? Budu mít ještě síly?

Dole pak zjistíme, že opravdu – ve své skupině jsem byla 21., takže je finále moje! Jsem nadšená, zároveň si nejsem jistá, jak to tělo znovu dá. Ještě nikdy jsem neběžela celý můstek až nahoru dvakrát za sebou. Jenže tělo to dává. Jde to lépe, než poprvé. Po očku kontroluji, zda jsou i nějaké soupeřky pode mnou. Jsou. Jenže zleva se na mne jedna tlačí a pak i zprava. V duchu si říkám, že se nesmím nechat rozhodit, poslední metry do toho dávám, co to jde, za Míšova fandění. Brzy je u mne. Kolik holek bylo za mnou?

Jedno je jisté. Skončila jsem jako 42. žena ze 167 a oproti loňskému Štrbskému plesu jsem se zlepšila o 15 sekund. Krátký čas pro lidstvo, velký krok pro mě. A proč tento masochismus tak miluji? Baví mě kopce zdolávat a nejvíce to mám ráda nahoře. Není prostě hezčí pohled na svět, než zeshora.

Naše hodnocení závodu:

Bischofshofen oproti jiným můstkům není tak technicky náročný – má umělý povrch se sítí, kde se nečeká žádné překvapení. Vrchol není tak prudký jako v Tatrách, nemá ale žádnou zahřívací fázi, zkrátka je to kopec od začátku do konce.

Vynikající organizace – dostatek jídla a pití, skvělé zázemí, jak je na akcích Red Bullu zvykem, k tomu krásné prostředí obklopené Vysokýma Taurama –  to je pastva pro oči a balzám pro duši. Už teď přemýšlíme, který můstek pokoříme příští rok!

Napsat komentář