Když jsme před několika dny sledovali film Úsměvy smutných mužů, tak mě to dost zasáhlo. Uvědomil jsem si, jak zákeřná může závislost být. Jenže to jsem si ještě neuvědomil, co mě samotného o pár dní později čeká.
Je to už téměř rok a tři čtvrtě, co jím locarb stravu. To znamená, že jsem maximálně omezil jednoduché cukry a ty složitější omezil na nezbytné minimum. Jak jsem prožíval začátky a co mě to stálo nervů a sil, kolik nervů to stálo Soničku, o tom jsem už psal. Jenže co se stane, když náhodou své nové návyky poruším?
Za ty necelé dva roky už se to párkrát stalo, že jsem trochu zhřešil. Dal jsem si sem tam nějaký dortík, pizzu nebo těstoviny. Vím, že když to trochu přeženu, jsem druhý den protivný, ale rychle to přejde a dá se to zvládnout. Musím si jít trochu zaběhat odpočinout za chvíli je zase dobře.
Tentokrát jsem to ale neukočíroval. Na závěrečné party RunCzech, kde se stoly prohýbaly dobrotami, jsem to cukry přehnal opravdu hodně. Bufet s dortíky, sladkostmi a sorbety byl mými návštěvami poctěn snad stokrát. Trošičku toho, trošičku tamtoho. Nemohl jsem přestat. Byl jsem jako naspídovaný. Cítil jsem se i trošku, jako bych měl v sobě pár skleniček, ale přitom jsem pil jen mattonku. Když jsem v ruce s plnou miskou zmrzliny a kopou šlehačky potkal doktorku Hanku z Cardiolabu, která mi na začátku redukce mé váhy pomáhala se sestavením jídelníčku a s hubnutím, jen se smála. Říkala, že zhřešit se občas má, ale asi dobře věděla, co se pak po tomto „nářezu“ bude dít.
I já jsem tušil, že to nebude dobré. Ale to, co přišlo ráno, mě překvapilo více, než jsem si dokázal představit. Při prvním otevření očí jsem ucítil velkou ránu palicí do hlavy. Podíval jsem se vedle sebe, jestli tam neleží Sonička s litinovou pánvičkou v ruce a úsměvem sériového vraha. Ležela tam, ale s blaženým úsměvem a klapkami na očích si ještě užívala zaslouženého spánku.
Oblíbené ranní flatwhite, které si běžně ráno připravuji, jsem nahradil trojitým espressem. Třesoucíma se rukama bych možná dokázal připravit pěnu i bez páry, jenže samotné pomyšlení na mléko ve mně vzbuzovalo nepříjemné pocity.
Kávu jsem zapil detoxikačním bylinkovým čajem, který mi naštěstí už probuzená Sonča připravila a po několika dlouhých minutách jsem vyrazil do kanceláře.
Asi každý zažil kocovinu po nezřízeném mejdanu, takže není potřeba popisovat zbytek pracovního dne. Jenže další utrpení teprve přijít mělo. Večerní manželské proběhnutí. Vyrazit do tmy mám rád. Jen tak se probíhat, probrat společně, co se nám ve dne stalo. Tedy Sonička povídá a já broukám: „“Jo, jo… téda… no jo…“ a podobně. Jenže tentokrát, jsem nebyl schopen dávat ani tyto zcela základní odpovědi. Běh se podobal spíše pokusu o plazení na dvou nohách. Do toho jsem si stále na něco stěžoval.
Dopadlo to tak, že jsme domů doběhli každý sám. Jen jsem tedy vzteky nakonec zrychlil a kupodivu ze sebe trochu toho tempa vypotil…
Musím si tedy přiznat: „Jsem závislý na cukru a musím se hlídat.“ Ano reakce těla se nedá srovnávat s reakcí na klasické drogy ani alkohol. Dokonce není zdravé se úplně vzdát ani jednoduchých cukrů, je třeba je ale držet v množství, které dokáže tělo spolehlivě rychle zpracovat. Složitější cukry na potravinách – označované jako sacharidy, si musím sice také hlídat, ale těch můžu o něco více. Přesto je obou v dnešních potravinách mnohem více, než by bylo zdrávo a to doslova.
Často se v potravinách ubírá tuk a aby pak byly chutné, nahrazuje se jeho absence cukrem. Tuk je totiž také přirozeně sladký, jenže cukr je levný, ale také konzervuje a vytváří se na něm závislost. Takže potraviny s větším obsahem cukru nás přitahují jako magnet, i když jsou stejně sladké jako ty s tukem.
Pokud se i vy rozhodnete omezit cukr, nedělejte to bezhlavě. Zamyslete se spíše nad tím, kolik průmyslově zpracovaných potravin jíte, zjistěte si, jak vaše tělo funguje, někdo dokáže cukry spalovat lépe někdo hůře. Nám třeba Cardiolabu zjistili, že Sonička cukry spaluje velmi dobře a naučili ji, jak s nimi pracovat při výkonu. To já si na ně musím zkrátka dávat pozor.
Není to lehké. Spousta lidí zapomíná, že cukr je i med, agáve, javorový sirup a tak dále a tak dále. Občas se mi stane, že když někomu řeknu, že nejím cukry, přesvědčuje mě, že tuhle bábovku si zaručeně můžu dát, protože v ní není žádný cukr, ale jen a jen med. Já si na to ale zkrátka i po poslední zkušenosti musím dávat pozor. Protože takovou kocovinu znovu nechci.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli nejste závislí na cukru, nebo jestli vaše strava odpovídá tomu co potřebuje vaše tělo? Podělte se s námi o své zkušenosti.
Muzu se pod to podepsat! Miluju ovoce, takže podzim s tou spoustou jablek a hroznoveho vina je peklo – dařilo se mi držet cukr na uzdě, ale s ovocem se mi to rozjelo: jsou to rychle cukry, takže zvednou cukr v krvi špatným způsobem. A já mám pak nezřízenou chut na cokoliv, v čem je cukr. Držím palce!
Naprosto rozumím. Miluji vše sladké a už druhý rok se držím na low carb stravě. Někdy je to snadné, jindy těžší. Začala jsem do toho běhat a výsledky formování těla jsou super :). Ale vzhledem k tomu, že nikdo z rodiny ve stravování ani běhu a cvičení nejede se mnou, bývá náročné koukat se, jak se ostatní „cpou“ vším tím, co vím, že mé tělo neumí zpracovat a pak prožívám podobné stavy, jak bylo popsáno výše… Bojuji stále :). Takže držím pěsti, ať se boje daří nám všem, kteří víme, co s námi cukry umí udělat 🙂