3+3 věci, které nás u běhání fakt rozčilují

Běhání je super, ale nejde stále dokola nosit jen růžové brýle. Tady je pár věcí, které nás dokáží pěkně vykolejit.

SOŇA:

Trénink na páse

Nikdy neběhám uvnitř. Proč? Protože to na pásu neumím. Když už na něm běžím, dupu jako slon, mám příšerný styl a neustále mám pocit, že špatně došlápnu a ujede mi to dozadu. Proto i když chodím na zátěžové testy, nedosáhnu na pásu nikdy úplně svého maxima. Když už je vysoká rychlost, strašně se bojím, že přepadnu dozadu, to pak nutím Míšu, aby stál za mnou a pro jistotu mě tam chytal. Navíc mě to vůbec nebaví. Běhat uvnitř je pro mě neskutečná nuda.

Znovu se dostávat do formy

Určitě to znáte – jste v super formě, jde vám to a pak vás něco vyřadí z tréninku. Jasně, tělo si odpočine, jenže se zase špatně začíná tam, kde jste skončili. Forma se sice po čase vrátí a tělo si to pamatuje, ale začátky po návratu k tréninku jsou těžké a bolí. Je potřeba zatnout zuby a o to víc pak makat.

Když mě zradí technika

Na rozdíl od Míši jsem technický antitalent. Hodinky musím mít dotekové, protože nezvládnu ovládat všechna ta tlačítka a nevím, k čemu ani jsou. Občas při závodech potřebuji hudbu. Před stratem si vše vyzkouším, nachystám a pak nic. Sluchátka se s hodinkama nespárují nebo prostě hudba za záhadných okolností přestane hrát. To mě totálně vyvede z míry. Občas s tím zkouším něco dělat, ale to pak hrozí, že se o někoho či něco přerazím nebo spadnu, a tak to většinou vzdám, ale zuřím až do cíle.

MICHAL:

Sprinty

Jedna z běžeckých disciplín, ke které mám rozporuplný vztah. Sice vlastním tretry a dvakrát do roka je provětrám na ovále, jenže pustit se do skutečných sprintů na 120 %, to u mě zavání skoro vždy svalovým zraněním. Takže když, sprint tak 800 metrů. To sice bolí nejvíc, ale intenzita je pro mé tělo ještě snesitelná a bolest v závěru osmistovky? Vždyť je to jen chvilička.

Když neběhám

Na běhání opravdu nesnáším, když neběhám. Stačí rýmička, nucená přestávka v tréninku 5 dní a už druhý den jsem jak na trní. Poposedávám. Nic mě nebaví. Ani ne tak pro nemoc, ale proto, že bych už už obul kecky a vyrazil aspoň kolem bloku nebo ještě lépe někam do přírody. Jenže nic se nemá uspěchat, a tak se koušu do rtů, jsem kousavý i na Soničku a těším se až to přejde.

Cestování na závody na poslední chvíli

Cestování miluji. Jenže když se chystáme na závody, je to jiná. Je třeba mít všechno připravené, na nic nezapomenout a mít rezervu na registraci. Jenže když nejedeme do zahraničí, jedeme na poslední chvíli, start bývá ráno. To je pro mě největší stres. Tak se může třeba stát, že až v autě zjistíme, že jsme se nepodívali v kolik že to startujeme a že jsou dvě vlny a první vystartuje zhruba když budeme dojíždět na místo. Nebo poté, co dorazím na start si vzpomenu, že si nevím, jestli jsem vypnul sporák a jedu přes celou Prahu domů zkontrolovat, že nehoříme a pak rychle zpět na start – tak, tak abych stihl vběhnout do koridoru a hned běžet.

1 komentář

  1. A já úplně nejvíc nesnáším hmyz, který se obvzlášť v létě mě snaží dostat snad úplně všude.. kolikrát hsem běžela a připadala jsem si jako mavající blazen 🤣

Napsat komentář