Často teď dostáváme otázku, zda v tomto období běháme nebo ne. Ano, avšak velmi přísně dodržujeme tato pravidla a jsme také ohleduplní:
Dbáme na bezpečnost
Od doby, kdy začala karanténa, jsme co nejvíce doma. Na nákupu jsme byli jednou a jedenkrát na poště, kde jsme si vyzvedávali roušky, které nám nebyly doručené do schránky. Běhat chodíme jenom tehdy, kdy víme, že v lese bude minimum lidí. Bydlíme naštěstí na takovém místě, že nám stačí pouhých pět minut a jsme v Prokopském údolí nebo v Chuchelském háji. Nejlepší čas, kdy nepotkat ani živáčka, je brzo ráno a nebo večer, popřípadě okolo oběda. Také tu nevolíme ty nejfrektovanější trasy. V pátek jsme měli jistotu, že nebude nikde nikdo, když jsme šli běhat a pršelo. Stále se snažíme nosit funkční roušky nebo tunel, které ihned po doběhu namočíme do octové vody a dáme pak vyprat. Funkční materiály totiž nemůžeme žehlit.
Běháme s rouškou
Bez běhu to dlouho nevydržíme a proto, když už vyběhneme, tak vždy s rouškou nebo dvěma nákrčníky přes pusu a nos. Dlouho se uvádělo, že rouška proti virům nijak nepomáhá. Dnes se většinou tvrdí, že rouška pomáhá ochránit okolí, pokud už jste nakaženi. Jenže jak ukazují poslední studie a modely ze zmapovaných případů ve Wu-Chanu, dokáže rouška částečně ale dosti výrazně ochránit i svého nositele. Jak to? Je to dáno tím, že vir se v prostředí pohybuje v kapénkách a ty jsou oproti samotnému viru podstatně větší. Kapénky tedy částečně zadrží textilie roušky a do těla se nám dostává o poznání menší množství virů. Pokud jejich množství nepřekročí mez, se kterou si už tělo nedokáže rychle poradit, teprve poté se můžeme nakazit. U každého je toto množství jiné. Proto bychom neměli dlouho setrvávat na místech, kde se pohybuje více lidi, případně je někdo s příznaky nemoci. Něco jiného je to v případě zdravotníků. Ti se setkávají s mnoha potencionálními nakaženými a musí s nimi být v úzkém kontaktu, a tak je u nich expozice řádově vyšší a tím stoupá také riziko. Proto potřebují lékaři, případně lidé již oslabení jinou nemocí účinnější ochranu.
Pokud máte doma ještě nepoužitý respirátor FFP3, nepoužívejte jej a odneste jej do nejbližší nemocnice nebo k lékaři, kde jej potřebují mnohem více, než vy. Nám při dodržování základních hygienických pravidel stačí látková rouška.
Používáme brýle
Pokud hrozí, že budeme muset běžet místy, kde se pohybuje více lidí, nosíme také brýle. Oční sliznice je totiž nejméně chráněným místem, kudy může do těla vniknout vir. Opět je tady oblíbená argumentace odpůrců, že opravdu ochrání jen laboratorní brýle. Ano, pokud chcete mít 100% ochranu, jsou laboratorní brýle skvělé, jenže nám jde primárně o omezení možností, kudy se k nám vir dostane a v okamžiku, kdy letí vzduchem v kapénce, dokážou brýle zabránit přístupu 90% kapének do oka a to už přece není málo. Pak je tu ještě jedna výhoda – když máme na očích brýle, nemůžeme si do očí sahat a zanést si tak viry do očí z rukou. ( to platí zejména u Míši, Soňa je zvyklá, že si do očí stejně nikdy sahat nemůže, protože je nalíčená).
Má to ale i své nevýhody. Kombinace roušky a brýlí vyžaduje dost laborování, aby se brýle nemlžily. Ne vždy se to daří a každý si na to musí najít svůj trik. My uvažujeme, že zkusíme drobné úpravy roušky tak, aby se vydechovaný vzduch odklonil jinam, než nahoru na brýle. Snad se to povede. Důležité je také nezastavovat, když zůstanete na místě, brýle jsou okamžitě zamlžené. Nosíme teď fotochromatické, které jsou čité a tmavnou díky UV záření, takže je můžeme nosit a vidíme v nich i večer.
Běháme v nízké intenzitě
Je to pro mě opravdu těžké, ale jde o zdraví. V tuto dobu stejně, jako v době chřipkových epidemií, neběháme těžké tréninky. Cílem těžkého tréninku je přetížit tělo a donutit ho k maximální obranné reakci. Díky tomu stoupá výkonnost. Jenže to znamená, že výrazně oslabíme imunitu těla a zvýšíme riziko nakažení. Pak stačí mnohem menší expozice, kterou by za jiných okolností tělo zvládlo bez nejmenších problémů. Proto v tomto období běháme „na pohodu“. Bohužel nám tak sice klesá VO2Max, jenže to je přece jenom číslo. Dokud nejsou žádné závody, je snaha jít na maximum zcela zbytečná. Udržování těla v pohybu nám zlepšuje imunitu a budeme pak perfektně připraveni na pořádnou zátěž, až se riziko sníží. Potom budou mít těžké tréninky smysl a výkonnost se rychle vrátí.
Setkali jsme se i s názorem, že když se vyšťavím a pak budu doma, tak mi přece nic nehrozí. Jenže, nikdo nevíme, jestli jsme se někde už dříve nedostali do kontaktu s virem a tělo už s ním nebojuje. Pak by takové oslabení mělo nebezpečné následky.
Doma se hýbeme, i odpočíváme
Čas, který jsme doma, se snažíme využít. Oba můžeme jednoduše pracovat z domu, takže přes týden je náš režim podobný, jako jindy. Ve volnu odpočíváme, ale také cvičíme. Soňa má svoji každodenní ranní rozcvičku, ale pak si dá ráda jógu pod vedením instruktorů z Jóga virtual nebo od Zuzky Klingrové. Míša si dává do trika sám. Hodně energie teď vydáváme také při generálním úklidu, do kterého jsme se pustili a také chodíme v domě jen pěšky (výtah je díky virům rizikový), to když vyhazujeme staré věci, které už nechceme. To děláme také jen večer, když nikdo nechodí. Myslíme také na jídlo. Snažíme se jíst co nejpestřeji a nepřejídat se. Výdej energie musí být stejný, jako její příjem. V této době není čas na hubnutí, ale ani nesmíme přibírat. Také se dopujeme vitamíny a přípravky na podporu imunity.
Na závěr několik odkazů, pokud se chcete o problematice ochrany před viry dozvědět více:
Článek na webu Státního zdravotního ústavu
1 komentář