6 tipů, jak ovládnout svoji hlavu při běhu

Běhání není jenom o skvělém fyzickém tréninku, výživě, regeneraci a celkové připravenost. Když se „sekne“ hlava, nepomůže téměř nic. Jak ji ošálit? Toto nám funguje:

Michal

Počítám

Nejčastěji se mi to stává u silničních závodů, kdy je třeba držet stabilní tempo, a to je pro mě někdy dost těžké. Přichází únava, běh začíná být jednotvárný. V tu chvíli mi pomůže rozdělit si trasu na malé části a počítat co nejsložitější zlomky, jak daleko to ještě mám a kolik už toho je za mnou. Donutí mě to přepnout běh na automat a tělo drží nastavené tempo, jako dobře promazaný stroj.

Zakřičím si

Metoda se hodí hlavně při ultra. V okamžiku, když běžím už jen „na morál“ a dávat jednu nohu před druhou znamená překonat nejen bolest a únavu, ale také neustálý hlásek v hlavě „zabal to, zabal to“ – v ten okamžik vydám hlasitý hrdelní zvuk, nebo si na sebe zakřičím, vynadám si nebo se hodně hlasitě povzbudím a najednou jako bych zrovna odstartoval. Veškeré neduhy jsou pryč a zase se dá pár kilometrů běžet.

Nastavím si čas doběhu

Když už běžím ultra a vím, že přede mnou i za mnou je tak velká mezera, že nikoho nedoženu a nikdo nedožene mě, je těžké najít motivaci ke zrychlení nebo držení tempa, a to se může velmi rychle přetavit v úplný konec. V takovém okamžiku pomůže stanovit si časový limit, kdy dorazit do cíle a neustále si přepočítávat aktuální tempo a průměrné tempo k dosažení toho cíle. Má to podobný účinek, jako když někdo běží za mnou a já se za žádnou cenu nechci nechat předběhnout.

Soňa:

Kochám se

Když jsem kdysi úplně nečekaně běžela svůj první půlmaraton, nebyla jsem si jistá, že mám dobře natrénováno a že to zvládnu. Do té doby bylo mé maximum 14 kilometrů. Jenže když už ta příležitost a byla, nedala mi myšlenka závodu spát, a tak jsem si řekla, že to zkusím. Téměř nikdo to nevěděl a já si řekla, že to prostě zkusím. Vyzbrojena radami od trenéra, kamarádů a z knížek jsem do toho šla – nepřepálila jsem na začátku tempo, prošla si v hlavě virtuálně trať. Atmosféra byla tak hezká a vtáhla mě, že jsem koukala na ostatní běžce, na Prahu, sledovala, kdy přijde občerstvovačka, kdy si mám vzít gel, že na myšlenky, jestli můžu nebo nemůžu nebyl čas. Najednou jsem byla v cíli, ani jsem nevěděla jak! Proto mám ráda horské závody – neustále se kochám přírodou a horami, tělo maká a hlava nemyslí na kraviny (že už jsem unavená, že mi to dnes nejde, že to bolí).

Pomáhám si hudbou

Když se potřebuji vybudit a dát krokům tu správnou kadenci (počet kroků za minutu), pustím si svoje oblíbené „tuc tuc“ písničky z devadesátek. Nejraději mám 2Unlimited, je to retro, ale má to tolik energie, že se to přenese i do mě – tělo se nabudí, nohy chytí správné tempo a najednou to jde lépe, hlava je zaměstnaná melodií a rytmem, a tak neprotestuje. Hodně mi to pomáhá na rovných, nezáživných trasách a když běžím sama. Jsem tak schopná se skvěle vyburcovat. Používám sluchátka, kde jde zvuk přes kost, proto slyším své okolí a je to bezpečné.

Vizualizuji si cíl

U závodů mi hodně pomáhá, když si představuji, že probíhám cílem a také myslím na medaili. Když jsem v Bosně běžela dlouhý trailový závod v horách, připojila se ke mně běžkyně z Turecka – Zeynep. Když jsme měly krize a ubývalo nám sil, vždycky jsme si řekly: „Mysli na tu krásnou, lesklou medaili, kterou dostaneš,  až doběhneš. Vždy nám to pomohlo, nastartovalo to jinak myšlení a únava nebyla tak strašná. Když jsme pak své „placky“ držely po 41 kilometrech v dlaních, byla to pro nás ta nejcennější trofej.

Napsat komentář