PVLH24 – Ultra výzva, kterou nelze podcenit

Zdolávání limitů není v případě běhu jen o závodech. Před rokem a půl jsem byl u stanovování Nejlepšího známého času (FKT – Fast Known Time) po trase „Cesty hedvábí a vlny“ v Itálii. Potom jsem si přečetl knížku „Na sever“ od Scotta Jurka a sledoval běh Pavla Paloncýho a Martina Nytry po Bob Graham Round (BGR). Zkrátka –  „teoreticky“ jsem na výzvy „zaběhni stanovenou trasu co nejrychleji“ připravený skvěle, ale co praxe?

S kamarádem Pavlem Fenykem často diskutujeme o BGR a obdivujeme běžce, kteří tento 100 kilometrový okruh se 8000 metrovým převýšením zvládli pod 24 hodin a jsou tak členy klubu BGR. Jenže Pavel je členem jiného elitního klubu a to PVLH24 – Prominentní vrcholky Lužických hor. Pravidla jsou zde stejná – zvládnout okruh daný pouze vrcholky hor čnících nad okolní terén o více než 100 metrů v Lužických horách. Záleží jen na běžci, jakou trasu zvolí, pouze musí začínat a končit na stejném místě.

Rozhodnutí běžet padlo před pouhými deseti dny. Protože nejsou závody a běhat chceme, rozhodli jsme se to neodkládat a vyrazit co nejdříve. Mělo být polojasno, teploty do 15 stupňů – zkrátka ideální podmínky pro běh. Naše skvělé ženy Sonička a Marťa nám připravovaly support na trase, a tak, aby to byla výzva, jsme se rozhodli stanovit „FKT“ na dva okruhy nebo aspoň co nejvíce vrcholků do 24 hodin. Zkušený harcovník Pavel tedy připravil trasu a na mě vlastně zbylo pouze sebrat odvahu, zabalit se a vyrazit.

Je téměř jedenáct a my stojíme na pomyslné startovní čáře u rozcestníku pod Lužem. Trošku si nadávám, že jsem dneska před startem spal jen hodinu. Z Prahy jsme totiž vyrazili dost pozdě a rozváželi si ještě vodu na noční občerstvení, aby se holky mohly přes noc vyspat a byly během dne čerstvé nás podporovat. Brzo vyrážíme proto, abychom do druhého kola vybíhali ještě za světla, zkrátka neprůstřelný plán.

Padá jedenáctá hodina a my vybíháme. Svižně na Luž a už po pár minutách máme první zářez z osmnácti. Rychlý seběh totálně seschlým kopcem. Práší se tak, že nevidíme na krok, jen hraniční Kameny nám ukazují cestu. Musíme běžet po jejich pravé straně, abychom náhodou neporušili nařízení vlády a neutekli do Německa.

Pak to jde pěkně ráz na ráz – Plešivec, Hvozd, Sokol a připravené občerstvení v Petrovicích s minimální ztrátou danou tím, že se na vrcholech zdržujeme přece jen o trošku déle, než plánované dvě minuty. Občerstvení zvládáme rychle a pokračujeme na Popovu skálu. Chvilkama se mi trošku klíží oči, ale nic strašného, všechno se dá zvládnout. Pavel je překvapený, jak rychle jsme na Popově skále. Vyrušíme tam pod nocležníky pod širákem, netušili, že v tuhle dobu může někdo kolem jít.

Vracíme se do Petrovic s malým zpožděním, ale prostě jsme si chtěli užít výhled. Trochu se nám také prodlužuje občerstvení, protože po sobě uklízíme. Na řadě je 16. km přeběh do Svoru pod Klíč. Začínáme solidním tempem, ale už po kilometru začínám mít chvílemi pocit, že usnu. Naštěstí mě členitý terén nutí stále přemýšlet kudy běžím, a tak se držím vzhůru. Jen to tempo není nic moc.  Vyčítám si, že Pavla trošku zdržuji. Jenže když to Pavlovi řeknu, zjišťuji, že je na tom stejně. Vzájemně se tedy udržujeme bdělí, jak to jen jde. Jenže v Mařenicích nabíháme na silnici a začíná peklo. Běh po silnici nemá naprosto žádné podněty, navíc je měsíc za obzorem, takže jediné, co vidíme, je kužel světla z našich čelovek. Co kousek se přistihuji, že spím, jdu na automat. Párkrát se dokonce probudím až při zavrávorání. Nastává největší krize a donutit se dát nohu před nohu je doslova nadlidský výkon.

Naštěstí na metě maratonu už před sebou vidíme Klíč a najednou se nám vlívá nová síla do žil. Tady máme druhou předpřipravenou občerstvovačku. Pavel pivo, já vodu. Ztratili jsme 40 minut času. V tuto chvíli se náš plán pomalu rozplývá, jsme v obrovském skluzu, pokud se rychle nezmátoříme, bude to fiasko. Cestou na Klíč je to ze Svoru půl hodinka, nám to trvá celou hodinu. Ale tady je to dáno ještě něčím jiným. Dorážíme v okamžiku svítání a pozorování toho magického okamžiku je naprosto úchvatné. Říká se, že na Klíči je nejkrásnější východ slunce z celých Lužických hor a já tomu věřím.

Cestou z Klíče potkáváme další dva vrcholáře – Pavla Kysela a Ivana Kestlera. Startovali ze Svoru, takže jsou krásně čerství, podle nás ale trošku pozdě, kdyby šli o půl hodinky dříve, stihli to magické svítání.

My, zralí na uložení se k zimnímu spánku, se klidně přímo na kamenech vedle cesty šouráme dál jen pár kilometrů na Malý Buk, opět jdeme dvakrát déle, než je plán. Chvíli se tady ještě zdržíme trochu se protáhneme a zkoušíme vytřepat únavu. Zdá se, že je to lepší. Následuje snadné zdolání Velkého Buku a těšíme se, jak si smlsneme Velkou Tisovou. Bohužel jsme se přepočítali. Chtěli jsme jít zkratkou a ta nás dovedla ke kamenité stěně. Po krátké poradě se shodneme: „Ani krok zpět! Jdeme přímo nahoru!“ Takže hurá – čeká nás šplhání po kamenech.

Některé vypadají pevně, ale při pokusu o přitažení se uvolňují. Není to nejrychlejší postup, ale než se vracet, je to lepší. Navíc jsme se aspoň protáhli. Dolů již běžíme raději po pěšince. Jsme nepoučitelní, a tak Sokol bereme také přímo stečí. Schytávám pár šrámů od trní a boty se mi plní sutí a suchým listím. Naštěstí nás hned pod Sokolem čekají holky se snídaní a já se můžu převlíknout a přezout. Konečně do sebe házím první jídlo, skvělou čokoládovou proteinovou kaši, zapíjím ji skvělým kafem od Martiny.

Opět oproti plánu zdržení třicet minut. Naštěstí je před námi přeběh na Střední vrch, který není ničím záludný. Velká část rychle po asfaltu a závěr pěknou cestičkou až na krásný skalnatý vrch, finální fázi s námi jdou i holky, aby z výletu také něco měly. Ze Středního vrchu si dáváme se Sončou závod, kdo bude dole dříve, mám co dělat a myslím, že mě úmyslně nechává vyhrát. Pod kopcem se potkáváme s Vaškem Malinským, který si okruh zaběhl o pár dní dříve a přišel dnes podpořit nás a Radka Brunnera s Petrem Válkem. Po ránu si konečně můžeme užívat tu kamarádskou atmosféru, která tady na PVLH24 panuje.

Máme za sebou 68 kilometrů a pouštíme se do dosud nepoužité varianty trasy. Sice je delší, ale mohla by být pro nás o něco rychlejší a pohodlnější. A opravdu – Javor zdoláváme v plánovaném čase, i přeběh pod Studenec. Jenže tady si opět dopřáváme pěknou pauzičku. Sonička mi koupila pytlík chipsů a jablečno- řepný mošt. Oboje do mě zapadne téměř bez nadechnutí.

Na Studenec s námi opět vyráží i holky. Postup po hladkých kamenech není úplně nejpohodlnější, ale patří k tomu nejsnazšímu, co jsme dneska zatím zažili. Tady se nezdržujeme, holky necháváme na kopci u rozhledny a sami se pouštíme dál. Cestou poprvé potkáváme Radka s Petrem. Ti už jdou vycházkovým tempem, poté co zjistili, že na rekord to dnes nebude.

Nažhaveni z toho, jak se daří, trošku přeceňujeme síly a zjišťujeme, že naplánovaná trasa přímo na Chřibský vrch nebyl dobrý nápad. Zapadáme po kolena do starého listí a prachu a prodíráme se skrytým kamením do 40% stoupání. Peklo je slabé slovo. Po půl hodině zdoláváme pár chybějících výškových metrů a můžeme dále. Tentokráte po cestičce. Bohužel ta po chvíli končí a my volíme směr k vyznačené trase. Chyba. Pokračovat směrem, kterým šla původní cestička, ušetříme si spoustu času, takto se musíme několikrát vracet a obcházet popadané stromy. Jakmile se ale dostaneme na cestu, už to zase sviští. Dobíháme do Chřibské, další občerstvovačka. Není jich nějak moc? Tady si znovu přezuji boty. Mám je plné jehličí a drobných kamínků. Ještě, že jsem s tím počítal a vzal si troje. Podívat se na nás přišel také kamarád Swahil s Jindrou, kteří si tady přišli proběhnout, jako přípravu, část trasy.

Rychle se zvedáme a letíme na Široký vrch. V Chřibské na náměstí ještě potkáváme Dušana, který dělá support Radkovi a Petrovi a volá nás, ať se pro něco zastavíme. Naštěstí nic nepotřebujeme, a tak nám je za fandí a my nabití energií stoupáme.

Ozývá se mi zažívání, dnes docela pozdě. Hledám vhodné místo, nikde nikdo už pěknou chvíli jsme nepotkali živáčka, a tak si zalezu do křoví. V tom kolem projíždí dva výletnici na kolech a za nimi kdo jiný, než Radek s Petrem. Ptám se, jestli nemají Radkův stříbrný toaleťák. Odpoví mi ať se neopaluji a radši makám.

Rychle se tedy vracím na cestu a pokračujeme s Pavlem v těsném závěsu za nimi. Pavel jim ještě stihne poradit cestu, kdežto my omylem odbočili o pár metrů dříve a museli se tak prodírat roštím.

Seběh nijak neženeme, a tak nám hoši o kousek utečou. V Rybništi je navigace na mně, ale nikdy jsem tam nebyl, a tak volím ze dvou cest tu horší. Vybíháme tak na cestu ze strašného roští. To vidí ze své občerstvovačky Radek s Petrem a Dušan, ten se může potrhat smíchy, odkud že to vybíháme. Radek s Petrem raději vybíhají, mají už dost toho, jak je pořád doháníme.

My využíváme Dušanovy pohostinnosti, a tak si dávám Colu a ujídám Radkův banán. Pavel nepohrndne pivem. Tentokrát se moc nezdržujeme. S díky mizíme na Plešivec.

Bláhově jsem si myslel, že tady už budou normální cesty, ale ne, mýlil jsem se, opět přímo na kopec tím největším marastem. Na druhou stranu tentokrát žádné zpoždění. Z Plešivce je krásná cesta na Jedlovou, a tak pokračujeme svižným tempem. V tom ale zavolají děvčata, že nám koupily bramboráky. Musím máknout, kluci jsou před námi a určitě mi je všechny snědí. Nechávám tedy Pavla pokračovat svým tempem a sám výrazně zrychlím.

R+P s mým bramborákem

Nevěřil bych, že po 92 kilometrech dokážu dát pět kiláků do kopce pod půl hodiny, ale povedlo se. Na Jedlové jsem s obrovským předstihem, proti očekávanému času. Duo R+P tu však už není a samozřejmě mi snědli bramborák, naštěstí jen jeden. Zbylé tři Sonička bránila vlastním tělem. Takhle dobré bramboráky jsem snad ještě neměl. Pro jistotu si od Soni beru její celou předchozí noc používanou čelovku a oblíkám si větrovku. Poslední vrchol už zdoláme na jeden zátah a bohužel to nevypadá, že za světla.

Pavel tady ještě není a mě začíná být parádní zima. Vyrážím tedy napřed pomalou chůzí a on mě pak cestou musí dohnat.

Dohání mě na 101. kilometru. Podle tabulky jich zbývá ještě pět. To není tak špatné. Bohužel také nejdelší stoupání – nejprve na Stožecké sedlo a pak Pěnkavčí vrch. Na Pavla přišla krize, chtěl mít pokus s doběhem za světla, a to už nestihneme. Dopadá to i na mě. Navíc je mi čím dál větší zima, zapomněl jsem si do batohu přihodit rukávy, mám tam hromadu jídla, na kterou jsem ani nesáhl, ale rukávy, které nic neváží, jsou v autě. Pěnkavčí vrch bývalo popraviště. Symbolicky na něj dorážíme se soumrakem.

Zapínám čelovku a pouštíme se opět přímou cestou k cíli. Teď mi teprve Pavel prozradil, že máme posunutý start a cíl proti tomu, co je v plánech. Takže prý poběžíme asi o 300 metrů dále. No 300 metrů nic není. Jde se. Zbývají přece jen tři kilometry. Tma je čím dále hustší a já už toho mám po krk, třesu se zimou. Mám chuť na kafe a v ten moment se mi čelovka přepne do nouzového režimu, no přece jen moje plně nabitá je v autě. No paráda. To mě ale trochu naštve a nakopne. Zařvu si a řeknu Pavlovi „Pojď! Už jen kousek.“ Opět běžíme, spíše jen tuším, kam pokládat nohy, ale celkem to jde. Co pár set metrů si zakřičím, ať se mi běží líp. 106. km tak 300 metrů a je tu cíl. 300, 500, 1000… stále nic, nepolevuji, naopak ještě zrychlíme. Nakonec další dva a půl kilometru, ale cíl je tady. Dotýkám se rozcestníku, zastavuji hodinky a jsem dojatý. Plácáme si s Pavlem. Má osobák a já se právě stal členem klubu PVLH24. Je to za námi. Pokračovat do dalšího okruhu nemá smysl. Vyplýtvali jsme příliš mnoho času. Takže někdy příště. To už budu vědět, do čeho jdu.

Poděkování

Nemít s sebou zkušeného Pavla, za 24 hodin bych to dát nemohl. Nevěděl jsem, do čeho jdu a běh místy, kde občas není žádná cesta, vyžaduje hodně zkušeností. Navíc bez něj bych neměl tolik super fotek.

Bez své milované ženy Soničky, která ani nemrkla, když se dozvěděla, že za týden jedeme do Lužických hor a rozhodla se mi dělat důležitý support.

Martina, která odřídila support vůz a zkušeně hlídala vše, co se týkalo občerstvovaček.

Dušannovi, Radkovi a Petrovi, za podporu na trase, za banán a také pěkně děkuji za snězení bramboráku. 🙂

Naší oblíbené české značce Nutrend za perfektní doplnění energie a minerálů v průběhu celé výzvy a po ní.

Firmě Kronium, dovozci čelovek Fénix, bez kterých bych si noční běhy nedovedl představit.

Firmě Diskus, dovozci sluchátek Aftershokz, které mi celých 22 hodin zvládaly hlásit tempa a vzdálenosti.

O moji výbavu se mi postarala značka Columbia Montrail, rádi v ní oba běháme traily a máme s ní již perfektní zkušenosti z polského ultra v Lemkowyně.

Moc děkuji všem, co nás po trati podporovali přímo nebo virtuálně.  Tu podporu jsme cítili a táhla nás vpřed i v těch chvílích, kdy jsme toho měli opravdu plné zuby.

A resumé? Zdoláno 108 kilometrů, 18 vrcholů s převýšením 4350 metrů a s časem 22.18 hod. Před námi se PVLH24 podařilo zdolat zatím jen 37 běžcům.

Pro ty, koho zajímá, co jsem celou dobu jedl, mám tady krátký seznam. Příklad si z toho neberte. Protože já jsem se pokoušel zvládnout vše naprosto minimalisticky, a i když jsem s sebou tahal mnohem více jídla, chtěl jsem otestovat, jak mé tělo pracuje s rezervami, abych mohl příště v závodech nebo výzvách lépe ladit stravu.

2x Carbosnack gel s kofeinem

1x Turbo effect gel

4x Magneslifedrink

2x Isodrink

3x bramborák

1x banán

1x jablko

2,5 l Coca Cola

1x chipsy

1 l Jablečno řepný mošt

150 g jádelu

1x čokoládová proteinová kaše Nutrend

Tohle množství je samozřejmě žalostně málo a kdybychom toho v noci tolik neztratili a šli rychleji, byl jsem připravený doplňovat energii výrazně více. Protože jsme ale přešli do módu dokončit kolo, rozhodl jsem se jít čistě z rezerv a doplňovat hlavně minerály a vodu. Sami to ale nezkoušejte.

Pokud máte čas a chuť, zkuste si PVLH24 také a pokud se necítíte na celou trasu, zvolte si jen část. Můžete si trasu rozdělit na etapy a až se na to budete cítit, vše si spojit v jeden celek a v čase, který pak bude mnohem lepší.

3 komentáře

Napsat komentář