Celosvětový charitativní závod Wings for Life je naše velká srdcovka. Letos jsme ho běželi už počtvrté. Po Bratislavě, Mnichově a Vídni jsme si virtuálně, na podporu těch, co běhat kvůli poranění páteře nemohou, zazávodili na známých místech kousek od domu. I tak to bylo dramatické, virtuální cílová meta v podobě catcher car nám byla stále v patách!
Michal
Už nám tu moc chybělo – závody. Loni jsme jich touto dobou měli za sebou pěknou řádku. Letos bychom je spočítali na prstech jedné ruky. Tento víkend jsme si ale mohli připočítat další zářez. Náš oblíbený charitativní běh Wings for Life World Run. Jako každý rok i letos jsme si zaběhli závod bez cíle. Navíc každé euro zaplacené na startovném bude použito na podporu výzkumu poranění míchy.
Start ve 13 hodin středoevropského času. Na celém světě ve stejnou chvíli. I u nás doma, tedy před naším domem. Pěkně jame si nachystali občerstvovačku v kufru auta. Každý si vzal jedny klíčky a byli jsme připraveni. Poslední vteřiny s připraveným telefonem a závodní aplikací. Odpočet skončil, objevilo se tlačítko start zmáčkl jsem ho a vyrazil.
Každý jsme si zvolili jinou trasu. Já se vyhýbal přeběhům cest. Bohužel oproti trasám, které jsme běhali v Bratislavě, Mnichově a Vídni jsem se nevyhnul kopcům ne prudkým, jenže při pokusu o rychlých 30 kilometrů je každý kopeček pěkně náročný.
První kilometry jdou skvěle. Běžím svou oblíbenou trasou, tu si dávám pravidelně pokud nechci běžet trail. Po dvou kilometrech otáčka. První změna, nechci běžet přes cestu, a tak přebíhám k podchodu. Tady se potkávám se Soničkou. Běží pěkným tempem. Zdržela se na startu. Plácáme si, to mi dodává energi na první kopeček, ani ho necítím a už jsme podbíhám cestu. Teď 4 km přes vesnici a pak zase zpět. Odmítám telefonní hovor. Teda teď mi někdo volá? No to snad ne. Zrychluji, držím si zatím tempo na 33 km, jenže to je teprve začátek.
Sbíhám zpátky k „občerstvovačce“ mačkám klíček, beru si vodu zavírám a jdu dál, sakra zamknout tak ještě jednou. No nic, moc jsem se zdržel, tak 33 kilometrů už nedám, ale co, makám a uvidíme, kolik se povede. Tak další kolo. Teď už to jde o chloupek hůře, objevují se křeče, asi jsem málo pil. To už nedoženu, ale před kopcem si raději přidávám Magneslife.
Další kolo, se blíží. Povedlo se mi zvednout tempo a zase jsem v čase na 33 km, jenže cítím, že teď už to tak snadno nepůjde. Opět občerstvovačka. Teď rychleji a jde se do dalšího kola. Už se s tím lehce peru. Dobíhám ke kopečku, drobím krok. Stoupám, jak to jen jde. Ještě, že počtvrté už to nemusím běžet. Oblíbené kolečko přes vesnici a další seběh, jen teď vynechám občerstvení, je třeba doběhnout do cíle, za sebou už cítím catchercar. Nejde to. Cítím křeče, chybí mi diváci a povzbuzování, to mě vždycky nakopne. Poslední zrychlení a je to tady 29 km. Teď už jenom doběhnout domů, kde na mě čeká Sonička.
Závodění mi chybí. Je to znát i na výkonu. Není takový, jaký jsem chtěl, ale jsem spokojený, první závod po takové době a 30 km pod 2:30 hod.- to jde. Těším se zase za rok. Wings For Life má smysl, a tak se na něj zase těším.
Soňa
I když je teď virtuálních závodů a výzev spousta, tohle byl můj první takový. Po téměř dvou měsících bez závodů jsem byla napjatá jako strunka a pěkně nervózní byl před startem i Míša. Když zjistil, že mu nefunguje baterka v náhradním klíči od auta, dokázal během chvilky zpřeházet celý byt, aby našel náhradní.
Klíč jsme potřebovali oba, měli jsme v autě před domem v kufru věci na občerstvovačku. Stojíme před domem, oba otevřenou WFL aplikaci, která spolu s virtuálním hlasem odpočítává vteřiny do startu. Polibek pro štěstí a start! Běžíme. Každý trochu jinou trasou. Já běžím naší tradiční, z Barrandova přes Holyni do Slivence, znám ji jako své boty. Je fajn, ale jsou tam i kopečky. Zpočátku bojuji se sluchátky, nechtějí se mi spárovat s hodinkami. Na takové závody je hudba pro mě důležitá, určuje mi tempo a zabaví hlavu.
Běží se dobře, jen mě brzdí semafor do Slivence, zrovna když dobíhám, padne dlouhá červená. Běhám tam a zpět a pak rychle přebíhám čtyř proudovku. Ve Slivenci se rozhoduji, že poběžím do Chuchelského háje, vede tam dlouhá táhlá alej a zpět přes Slivenec a Holyni na Barrandov k autu občerstvit se.
U auta piju jak duha, házím do sebe kus banánu a půlku energy tyčinky. Přemýšlím, že bych okruh dala ještě jednou, ale musela bych zase přebíhat semafory, které mě už dvakrát zbrzdily. Běhám proto okruh Barrandovem, je dostatečně dlouhý a vím, že mě nečeká žádný kopec. Mobil hlásí konec a virtuální hlas mi blahopřeje. O 160 metrů mi uteklo 18 kilometrů. Můj nejlepší výkon to není – loni jsem zaběhla 23 kilometrů. Atmosféra závodu prostě nažhaví a ostatní běžci vyburcují, ale na to, že jsem 2x stála na semaforu, spravovala si hudbu, byla na záchodě, a na občerstvovačce a nebyla to rovina, to zase tak hrozné nebylo. Užila jsem si známá místa jinak, prostě paráda. A taky mě hřeje vědomí, že 100% výtěžku ze startovného jde na výzkum poranění míchy, u kterého jsou již velké výsledky. Jsem zvědavá, kde a jak poběžíme v příštím roce.
