PVLH24 podruhé, aneb jak nás málem zatkli

Minulý víkend jsme měli naplánovaný jako odpočinkový. Jenže poslední dobou si s kamarádem Pavlem často píšeme o tom, jak a kde zkrátit trasu teď velmi oblíbené výzvy Prominentní vrcholy Lužických hor 24. Naše finální varianta se dostala pod sto kilometrů, a tak jsme oba hořeli netrpělivostí to zkusit. Pavlovi navíc vypadl parťák na plánovaný pokus, takže jsem nabídku běžet s ním nemohl odmítnout.

Kvůli předpovědi počasí a pohodlí jsme start naplánovali na brzké páteční ráno. Balení jsem samozřejmě nechal na poslední chvíli, takže bylo celkem jasné, že mi bude pár věcí chybět. To se ukázalo už při přesedání do Pavlova auta. „Nemám hůlky!“ Odtušil jsem. „Chceš půjčit? Nebo jedeme k vám?“ Nechtělo se mi běžet s jinými hůlkami. Své mám vyvážené, zalamovací a jakékoli jiné by mě spíše štvaly. Vracet se domů se mi také nechtělo, už tak jsme měli zpoždění. „Ne, nic, jedem. Bez nich se obejdu. Stejně jdeme na pohodu hledat trasu a žádný pokus o rekord.“

Rychlý nákup vod, koly, brambůrek. Rozvést vodu na trasu a rychle spát. Jasný plán, který vcelku šlapal. Stihli jsme i večeři s kávou – prostě ideální stav. Zachumlaní ve spacácích v autě relaxujeme, když nás probudí světla a přijíždějící auto – policejní auto. Děláme, že tam nejsme, ať nás neruší. Po chvíli odjedou a až do půl třetí máme klid.

Vstáváme a rychle se oblékáme na start. Opět světla, opět policejní vůz. Jsme nervózní, snad nás moc nezdrží a nebudou nás chtít přeparkovat. Vystoupí policista a vesele k nám hovoří: „Ahoj Pavle, ahoj Michale! Máme tady kontrolní bod a jsem rád, že tu zrovna jste. Držím palce!“ Dělá nám Pepíno (policista a běžec v jedné osobě) milou společnost až do startu.

S malým zpožděním se připravujeme ve 3:11 na start. Padne 3:12 a vybíháme. Tentokrát nám noční běh nedělá nejmenší problém. Rychle na Popovu skálu. Jen s malým přehlídnutím zkratky pod vrcholem pokračujeme dále, první větší zkratka vypadá hodně dobře. Vyhýbáme se Německu, ale také nutnosti kopírovat trasu do Petrovic, kde jsme startovali. Se svítáním jsme na dalším vrcholu a čeká nás dlouhá cesta po hraničních kamenech až na Luž. Tam nás překvapí stavba rozhledny. Naštěstí je ale vrchol stále přístupný. Bez zdržování zkoušíme další zkratku přes kamenný sráz z Luže. Je to velká legrace. Spíše lezení, než běh, ale čas nám šetří. Další zkratka přes les. Tentokrát se uplatní má schopnost hledat tzv. „kozí stezky“.

Bereme kopce útokem, má přijít další zkratka na Jedlovou, bohužel odbočuji příliš brzy a málem jdeme jako ostatní po sjezdovce, proto když zahlídnu kozí stezku pustíme se na vrchol po ní. Trošku nás to proti plánu zdržuje, ale je to pořád lepší, než obcházet celý kopec.

Z Jedlové na Plešivec a na Široký vrch to jen odsýpá. Pak dolů do Chřibské. Do cesty nám tady postavili v lese plot, a tak ho musíme zeširoka oběhnout. V Chřibské chceme posnídat. Pavel mě nechává běžet napřed, abych nakoupil a on nemusel v seběhu tak hnát. Cestou potkávám běžce, kteří si udělali výlet. Prohodím pár vět a hned se mi běží zase o chlup lépe.

Rychlá snídaně a jde se dál. No rychlá je silné slovo, ale užili jsme si ji. Pokračujeme stále bez zaváhání. Na Javoru dokonce nacházíme cestou z kopce další pěknou zkratečku. Průměrné tempo stále vypadá, že doběhneme kolem 18:00 hodin i s hodinovou ztrátou při obíhání obory a při snídani v Chřibské.

Postup až do Falknova je trošku pomalejší, přišla první krize, ale překonali jsme ji. Malinko se hecujeme a po silnici stoupáme do závěrečné fáze. Přichází třetí větší zaváhání na Velké Tisové. Zbytečně trochu obíháme vrchol a v seběhu zase naopak trošku uhneme z ideální trasy. Přibývají nám první stovky metrů. Pokračujeme a chyby se hromadí, na Velký Bud má vést zkratka. Jenže v hustém mladém lese zkrátka nikde není, a tak si připisujeme další kilometr a další velkou časovou ztrátu. Tenhle kopec prostě nemám rád. Cestou z něj se bohužel dostáváme do sevření lesa a postup doslova zastavíme. Zkrátka – když se přestane dařit, jde to ráz na ráz. Na Malý buk opět odbočíme pozdě a znovu jsme v neprostupném lese, přitom tam už máme prošláplou skvělou stezku po hřebeni. Najednou máme další hodinu ztráty. Seběh z Malého buku a další zaváhání a další stovky metrů, teď už je jisté, že se pod sto kilometrů nedostaneme, možná tak o sto metrů.

Už mě ani nebaví vysypávat kamínky z boty, totálně jsem rezignoval. Na Klíč se nějak vysoukáme a užíváme si překrásného výhledu. Stmívá se. Zpoždění nás tady dostalo do svízelné situace. Ochlazení znamená větší spotřebu energie a já dostávám zimnici. Naštěstí to vyřeší Turbosnack – super rychlý gel. Můj první za celý běh. Během chvíle je mi dobře a můžeme letět dále.

Další zdržení, i když nutné, je večeře ve Svoru. To nás dostává z blbé nálady a nakopává na poslední zhruba desítku. Postupujeme solidním tempem. Stavím se před Pavla a udávám tempo. Je to skoro rovina, a tak Pavla nutím stále běžet. Chvilkami mu trochu utíkám, a to mě v Mařenicích stojí asi 200 metrů. Přebíhám a musím se vracet. Chvíli na to mi vypnou hodinky. Díky sledování polohy se vybíjejí rychleji a já si je zapomněl přinabít. Chvíli s nimi laboruji a vztekám se. Už je tma, ani si nevšímám, že ztrácím svoje Body ID z hodinek.

Opět zrychluji a před Malevilem Pavla doháním. Jdeme zkusit jinou trasu okolo golfového hřiště. Ve dne to tady znám, ale v noci jsem tu prvně. Bohužel se mi ještě správně nechytly satelity, a tak nás hodinky dovedou opět do hustého lesa. Trochu zazmatkuji a chybně nás svádím na původní trasu, místo abych pokračoval zkratkou k silnici. Bylo by to o dost rychlejší.

Začíná pršet a do nás se opět pouštějí chmury. Snažíme se je zahnat zrychleným postupem. Rozhodujeme se, že vynecháme poslední zkratky přes les, abychom zase nezabloudili. To nám přidá další dva kilometry. Jsme Na Sokolu. Poslední seběh asi dva kiláky a je to. To už zvládneme pod 20 hodin.

Sbíháme, těsně pod kopcem ale zahlédneme světla. Policejní vůz. Co tady v lese dělá, že by zase Pepíno? Bohužel z auta vyskakují ostří hoši. Policista, voják a celník. Legitimují nás a vyzvídají, co děláme tak blízko k hranicím, v tak nebezpečnou dobu. Po sto kilometrech už neodpovídáme dvakrát inteligentně a moc se na nás netváří. Naštěstí máme doklady a přesvědčíme je. Více než pět minut nás dusili. Do 20 hodin zbývá cca pět minut a něco kolem kilometru z mírného kopce. Rozbíhám se, chci to zkusit stihnout. Tempo podle hodinek atakuje 4:30 pak 4:10 a zpět ke 4:30. Nechápu, jak dokážu po takové době ještě roztočit nohy, ale běžím.

Už vidím kapličku, kde jsme startovali, u ní dva kluk,y jak na mě mávají a slyším: „Makej vole!“ To je Honza Dvořáček – kde ten se tady bere? Dobíhám ke kapličce a na displeji naskočí přesně dvanáctá minuta. Rovných 20 hodin možná sekunda pod možná sekunda nad. Nejsem schopný to určit, protože záznam mám rozdělený na dvě části a hodinky jsem zapnul chvíli před vyběhnutím.

Ještě s kluky z Runsport teamu, kteří tady dělají support holkám Péti a Marcele, prohodím pár vět, než se dorazí Pavel. Máme radost, že máme osobáček, i když to v závěru bylo hodně dramatické a pod stovku se to nepovedlo. Máme důvod se sem vrátit.

 

Až v cíli mi dochází, na co jsem ještě zapomněl, boty po doběhu! Mám s sebou jen ty, co jsem v nich běžel. No nic přehazuji aspoň ponožky, házím na sebe suché oblečení a hurá do spacáku, trochu si před cestou domů odpočinout.

Musím poděkovat Pavlovi za super nápad. Lépe strávený pátek si snad ani nedovedu představit. Snad jen kdyby do toho šla i Sonička. Třeba se na to bude jednou cítit. Díky také Martinovi Bláhovi za tak skvělou výzvu a pro nás znovuobjevení Lužických hor.

Pavlovo video:

2 komentáře

  1. Obrovská poklona a gratulace! To je výkon opravdu úctyhodný. Ne jen samotná vzdálenost, ale hlavně to převýšení a to tak, že kolikrát jste běželi kolmo k vrcholu,, no mazec.
    Lužické hory jsou mým domovem, také tu běhám, ale tohle fakt obdivuji.
    Všichni kdo tuto výzvu zvládli klobouk dolů, neskutečný respekt. To je můj sen, něco takového někdy absolvovat, ale to je ještě hoooodně moc daleko.

    U článku jsem se fakt i zasmál, ty cajti,, no comment… Pěkně napsané a hezké fotky.
    Jsem rád, že jste si Michale Lužičky tak oblíbil, jejich malebnost a krása je úžasná a kdo to objeví
    mi dá jistě za pravdu.

    Budu se těšit, že sem někdy opět zavítáte a třeba budu mít to štěstí že se třeba potkáme, a nebo
    přijdu na nějakou akci podpořit. S manželkou Vám moc fandíme a přejeme hodně běžeckého zdaru a sil do dalších podobných výzev.

    S pozdravem Ruda a Štěpánka, Nový Bor

Napsat komentář