Parazitování při závodech. Setkali jste s tím už také?

Na svém posledním závodě se mi to zase stalo: cítím, jak za mnou někdo běží, ale nepředbíhá mě. Otočím hlavu a za mnou v těsném závěsu běžkyně, která se mě NE a NE pustit. Stále ji cítím za zády. Už vím, co se děje. Táhnu ji.

Běžet závod není vždy jednoduché. Někdy potřebujete motivaci a někdy také nakopávací motor. Těch může být několik  –  skvěle funguje třeba vidina medaile v cíli, hezký čas. Dodat novou energii umí i rychlá hudba a někdy vám v tom pomůže i jiný běžec. V závodě proto existují vodiči, kteří vás do cíle dostanou v daný čas a mnohdy nakopne také jejich povzbuzování.

Další možností je vybrat si nějakého běžce v davu a držet se ho. Můžete si představit, že jste spolu spojeni neviditelným lanem a to vás táhne, navíc to i skvěle umí ošálit hlavu.

Jenže jaké to být tím „tahounem“? Ne vždy to musí být příjemné. Stalo se mi to už několikrát, třeba na budějovickém půlmaratonu, kdy se mě chytil nějaký běžec. Cítila jsem ho v zádech, div mi nedýchal na krk. Ok, kilometr by tak šel, ale pak už to bylo dlouho. Začala jsem být nervózní a otáčela se po něm, což mě vyvádělo dost z míry a rozhodilo mi to i moje tempo. Jak se ho zbavit? Věděla jsem, že kopce jsou moje a tak jsem mu na prvním větším stoupáku utekla. Ufff.

Naposledy se mi to stalo minulý týden v Liberci, na večerním zvodě. Při seběhu na úzké cestě jsem za sebou uslyšela kroky. Někdo mě předbíhá  – myslela jsem si a tak jsem uhnula ke kraji. Jenže se nic nedělo a na rovince jsem jsem pořád vnímala tu blízkost. Otočila jsem se a tam běžkyně. Držela se mě. Měla jsem dobře rozběhnuto a ten den se mi běželo skvěle. Držela jsem si tempo. Ona pořád za mnou. Skoro třetinu druhého kola, neustále. Poslední kopec mi dal zabrat, věděla jsem, že do cíle je to už jen kousek. Jenže najednou frrrnk, nabrala rychlost, začala spintovat a já ji jen z dálky koukala na její záda. Prostě jsem ji v tom nejtěžším odtáhla a ona pak použila všechny svoje síly a utekla mi.

Cítila jsem se pak trochu „zneužitá a podvedená“ a svůj zážitek jsem poté vyprávěla Michalovi. S tím, že je to na závodech běžné a legální, jsem samozřejmě souhlasila. Zkusila jsem to někdy samozřejmě i já. Ale stejně mi to připadá jako parazitování, že se na vás někdo „přisaje“ a odčerpá z vás maximum. „No tak ses jí měla zbavit. Prostě střídat tempa tak dlouho, až ji to přestane bavit.“ Radil mi Michal. Ano, na to je sice dobrá finta, jenže když máte dobře rozběhnutý závod, tak se vám nechtějí střídat rychlosti, protože by vás to mohlo pěkně rozhodit nebo vyčerpat.

Není to tak, že bych byla velký sobec a někomu na závodech nemohla pomoct. Jenže mi vadí, pokud je toto cílená strategie. Když někdo za mnou běží, mám ráda, že mi to řekne. Tato se mi to stalo na půlmaratonu v Mostě. Běžkyně mi řekla, že ji vyhovuje moje stálé tempo, které si držím a že ji moc pomůže, když bude moct běžet se mnou. Bylo to milé a závod jsme doběhly do cíle spolu. Také i mně pomohla její přítomnost a bylo to moc fajn.

Proč o tom ale vlastně teda píšu? Toto téma mě nenechává chladnou. Vadí mi prostě ten cílený parazitizmus. Možná se mnou nebudete souhlasit a napíšete, že závod je závod a že není čas a ani energie někomu něco říkat a ptát se ho na svolení. Souhlasím s vámi. Ale jen do té doby, než mi to někdo zase udělá. 🙂

Jaký na to máte názor vy? Stalo se vám to také nebo sami potřebujete někoho, kdo vás do cíle „odtáhne“?

Foto: Běhej lesy (koláž Running2) Fotografie má pouze a jen ilustrační charakter. 

5 komentářů

  1. Já se tedy hrdě hlásím k závodnímu „parazitovi“, respektive obecně běžeckému „parazitovi“. Když mám příležitost (v závodě i tréninku) ráda využiji možnosti přilepit se na někoho, kdo je pro mě rychlý, že jeho tempo bych sama kvůli hlavě nenasadila, ale zároveň ho jsem schopná běžet. Už se mi i stalo, že jsem se ho potom na konci ze zábavy snažila předběhnout a být před ním. Nutno ale podotknout, že si dávám pozor, abych nikomu nedýchala doslova na krk, nějaký prostor si vždy nechávám mezí námi.
    Myslím, že to není nic špatného, pokud dotyčný vysloveně neřekne, že mu to opravdu vadí, jinak mi přijde, že problém má dotyčný, kterému něco vadí, neřekne to a je z toho vyžraný.

  2. Snažím se běhat sám za sebe, ale když se mě někdo drží, tak ať se drží-pokud chci pošetřit síly, tak trošku zpomaluju, abych ho pak v cílovce před sebe nepustil. Jednou jsem se na J50 vytahl za bezcem do delsiho kopce, ale toho jsem se po kousku kdy se otočil zeptal: jestli neva, že se vezu? Nevadilo….ale přesně jak se píše na konci. Je to hold závod a taktiku ať si každý zvolí jak chce. Pokud nechcete nikoho tahat, tak triatlon…tam je vyvážení na kole zakázaný 😛

  3. Ahoj mi osobně to až tak moc nevadí. Taky se mi stalo že mi někdo běžel v zádech a pak mě chtěl v cíli dostat. Zvolil jsem taktiku nastoupit dřív a v podstatě jsem ho dostal. Když jsem na to neměl tak jsem se s tím smířil. Je to přece závod a ta rozmanitost mě baví.

  4. Chápu, že to může být protivný. Fyzická síla a kondice hodně souvisí s psychickou a když tě takhle někdo vyčerpává „na dálku“ a představuje si lano, kterým ho táhneš, tak to dovede normálně vyčerpat, jako bys běžela maratony dva.

  5. Ahoj, přidávám jednu svojí zkušenost. Bylo to na půlmaratonu v Karlových Varech, někde od 7km jsem zaznamenala, že se mě už nějakou chvíli drží jedna holka. Nebyla úplně za mnou, spíš tak lehce diagonálně pár kroků ode mne. Běžela jsem dál a ona se stále držela. Trochu jsem se otáčela, ne že by mi to úplně vadilo, ale nebyla jsem na něco takového zvyklá. Viděla, že se na ní otáčím a tak se posunula úplně vedle mě. Zeptala se, zda mi to nevadí, že takto se mnou běží, že krásně držím tempo a že jí to moc vyhovuje. Řekla jsem, že ne ať klidně se mnou běží. Byla moc milá, ještě poděkovala :). Říkala, že by moc chtěla udržet moje tempo, protože jestli to dá, bude mít zatím svůj nejlepší čas na půlmaratonu. Snažila jsem se držet 4´50´´/km a to už na povídání moc nebylo. Moc jsme toho nenamluvily, vždy jsme si jen před občerstvovačkou řekly, zda si bereme vodu nebo běžíme dál. Ona měla trochu krizi někde kolem 15km, to už jsem ale měla pocit, že nějak ke mně na tom závodě patří a tak jsem jí víc motivovala, že už je to jen 6km a že to zvládneme, lehce jsme zpomalily. Krásně se chytla a zase ona mi to vrátila nějaký 2km před cílem, kdy mi už těžkly nohy a začínala jsem nastavené tempo ztrácet a ona naopak víc ožila. Spolu jsme to doběhly v super čase pro obě. V cíli bylo krásné obětí.
    Toto trochu začalo parazitováním, ale překlopilo se to do super spolupráce, které si moc cením. Byl to jeden z mých nejlepších půlmaratonů.

Napsat komentář