Pyšelský kopeček ultraPUNKtrail 77km – punk, který stojí za to

Není moc závodů, o kterých můžu říct, že jsem byl u nich od jejich vzniku a nevynechal jsem jediný ročník. Takový je Pyšelský kopeček. Letos si na nás navíc pořadatelé připravili lahůdku: novou trasu ultraPUNKtrail 77 km. Téměř osmdesátka v okolí Sázavy, to prostě nešlo odmítnout.

Start v sedm ráno? To znamená vstát ve čtyři a pak vyrazit do Pyšel. Nebylo se tedy o čem rozhodovat, zabalil jsem spacák a vyrazil už v pátek večer. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Poseděli jsme s pořadateli a já se tak s předstihem dozvěděl něco málo z toho, co mě čeká. Kluci, aby zabránili podvodům, vymysleli jednoduchý systém kontrol. Část kontrol byla elektronických a část připravili papírových, na deset míst připravili knihy, ze kterých si každý závodník vytrhl stránku se svým číslem a aby to byla větší legrace, tak dvě takové kontroly umístili na rozhledny. Takže nejen, že budu muset uběhnout 77kilometrů, ale budu muset vylézt ještě dvakrát nahoru, což mi nedělá radost, nemám totiž moc rád člověkem vytvořené „výšky“.

Foto: Juraj Kožiak (Na startu ještě bok po boku s vítězem Ondřejem Pavlů)

Na start se stavím krásně vyspaný spolu s partou dalších ultrapunkerů. Krátká rozprava, ať všichni vědí, co dělat, najednou ředitel závodu Peter Matisko říká start a my vybíháme. Cítím se skvěle, a tak se celý první kopec držím v první natažené skupince. Hlídám si tempo, přece jenom mým cílem není držet se prvních 10 km s nejlepšími, ale držet stabilní tempo a nezničit se.

Foto: Juraj Kožiak

Ani se nenaděju a už je za mnou část, kterou znám z loňského roku z 21 km, jenže teď v létě je vše trošku jiné, užívám si pohledy na Ladovskou krajinu s rybníky a listnatými lesíky. Jen co se dostanu na novou trasu, nastává první problém, na několika místech je strhané značení, ale nic, co by mě jakkoliv rozhodilo. Po pár kilometrech mě dohání kamarád Milan a pokračujeme spolu. Má ale hole a do kopce je o dost rychlejší, nechávám ho tedy jít.

Foto: Juraj Kožiak

Blížím se k Jílovému, tady to znám. Krajina se zase trošku změnila a já se až příliš kochám, až tak, že přehlížím odbočku a zastavuje mě až vibrace hodinek, že jsem mimo trasu. Předbíhají mě díky tomu dva běžci a trochu mi to bere energii. Nevadí, po pár minutách už zase přecházím do svého tempa. Pokračuji a najednou opět mizí značení. Dva běžci přede mnou zmizeli. Dívám se do mapy v hodinkách a zjišťuji, že jsme v komplikované části, naštěstí se proti mně doslova zjeví Milan a ukazuje mi cestu. Také se ztratil, a tak se vydávám s malou ztrátou za ním, běžím pomalu a trasu neustále kontroluji v hodinkách. Sláva značení je zpět.

Dobíhám k první rozhledně, pěkně pomalu nahoru, ručkuji po zábradlí a snažím se nevnímat hloubku pod sebou. Jsem tam, beru stránku z knihy a rychle dolů. Uff je to za mnou. Při seběhu do Žampachu mám zase spousty energie, a tak výrazně zrychluji, až tak, že s vůbec nevšímám značení a přebíhám další odbočku. Teprve po pár stech metrech slyším volání, opět Milan, jsem sice dva metry od správné cesty, ale 50 m výškových, takže hodinky nepoznaly, že jsem mimo trasu. Pomalu stoupám zpět až k odbočce. Když ji uvidím, křičím z plných plic nadávky, abych se uklidnil. Taková hloupá chyba, takhle přehlídnout cestu. Celý krásný singltrail jdu krokem a stále v duchu nadávám. Vyvztekám se a rozbíhám se, jenže znovu nějaký vtipálek pozměnil značení. Dovádí mě za nádraží a najednou mizí. Jsem opět vzteky bez sebe. Naštěstí během chvíle zahlídnu další značení a vracím se na trasu.

Dochází mi voda, a tak si ji v obchůdku kupuji společně s kolou. Přitom mě dohání Honza Vošáhlík, prohodíme pár slov. To mě zbavuje vzteku a já můžu zase pokračovat. Pomalu zrychluji. Jen mě začíná trápit vedro. Teplota se blíží pětatřicítce a každý krok je tak o dost těžší. Na další kontrole nacházím na zemi jednu stránku, to je dvacítka. Jéje Milanova, beru ji s sebou. Dobíhám na občerstvovačku a zrovna Milana potkávám. Je překvapený, že stránku ztratil.

Vyrážím pár minut po něm. Přemýšlím, že ho zkusím dohnat. Mírně zrychluji a po pár kilometrech jsem u něj. Začínáme si povídat a hecovat se. Nastavujeme stabilní režim do kopce, rychlá chůze na rovině a z kopce okamžitě běh, žádné čekání, prostě jasný režim. Jde nám to skvěle, jen nás začíná trápit teplo. Pomalu nám dochází voda a k občerstvovačce je to daleko. U Sázavy narážíme na stánek s občerstvením a Milan je přesvědčuje, aby nám dali kofolu a vodu. Zachraňuje mě to.

Ve dvou se to lépe táhne, několikrát se vzájemně zachraňujeme před blouděním. Začíná se mi točit hlava z vedra. Mám co dělat, abych neupadl. V tom mě trefuje šlahoun ostružin a začíná mi téct krev. Ucítím ji a geny dělají své, najednou mě přestává bolet hlava smysly opět fungují. Tělo je připraveno na útěk nebo útok. Využívám to a táhnu naší dvojici, jak nejdéle to jde. Další občerstvovačka. Snažíme se ji zvládnout rychle, už je to jen pár kilometrů.

Foto: Milan Magula (S Milanem na rozhledně)

Vyrážíme rychle k druhé rozhledně. Tady se setkáváme s Tomášem, vypadá hodně unaveně. My stačíme vylézt na rozhlednu, vzít si stránku a on stále nemá sílu vyrazit. Vybíhá jen chvíli před námi a my ho během chvíle doháníme. Povzbuzujeme ho, ať se k nám přidá a on se nás snaží držet. Celkem mu to jde a pomalu vypadá lépe a lépe. Na další občerstvovačce nás opět dohání. Vypráví nám, že už chtěl vzdát, ale jak běžel s námi. má opět sílu dokončit. Jde s námi až k poslední občerstvovačce. Tam nás povzbuzují skvělé dobrovolnice a my se s Milanem rozbíháme naplno. Tomáš nám nestíhá, ale jsme si jistí, že teď už to zvládne. Povídáme si, a přitom běžíme dost rychle. Na Loretě si potvrzujeme, že teď už doběhneme společně až do cíle.

Foto: Juraj Kožiak (S ředitelem závodu Peterem Matisko, Milanem Magulou v cíli)

Dobíháme, Milanova žena Eva nás před cílem zdraví a fotí. Cíl. Objímáme se, byla to skvělá práce. Doběhli jsme na 7. místě. Gratuluje nám Peter Matisko i Honza Smetana, který závod moderuje.

Foto: Juraj Kožiak (Vysvětluji Honzovi Smetanovi, že by 80 km dal taky)

Moje resumé:

Skvělá organizace jako každý rok, dobrovolníci dělali, co mohli, aby se závodníci cítili jako v bavlnce. Bohužel nešvar, se kterým se setkáváme všude – přeznačování trasy nemají možnost moc ovlivnit, proto je na každém závodníkovi, aby si nastudoval trasu a pokud možno jí měl i v hodinkách. Co ale jinde málo kdy najdete, je afterpárty s živými kapelami.

Co jsem měl na sobě:

Boty: Columbia Montrail F.K.T

Kompresky: Royal Bay Extreme

Kraťasy: Columbia Montrail F.K.T

Tričko: Columbia Montrail F.K.T

Batoh: Camelbak Ultra Pro Vest

Foto: Eva Magulová (S Milanem vbíháme do cíle)

3 komentáře

  1. Pekne si to opísal 👌😊, vďaka Ti za prinesenú stránku, čo som vytratil a tiež veľké Ďakujem Ti patrí aj za skvelú spoločnosť pri PUNK-ovom pobehaní👍💪❤️😅

  2. Moc pěkně popsáno. Jako bych tam byl. Taťka

Napsat komentář k Hrabec Vítězslav Zrušit odpověď na komentář