Nikdy se neboj jít za svým snem!

Nemám moc ráda slovo bloggerka. Představím si pod ním blondýnu s kloboukem na hlavě, našpulenými rty, sedící v růžové kavárně nad dortíkem a s latté v ruce. Jenže i já jsem bloggerka, ale jiná – většinou zpocená a v letu. Už pět let.

To, že jsem začala běhat úplnou náhodou, se ví. Běhání mě totálně odpuzovalo a když jsem byla na triatlotlonových závodech mého kamaráda a viděla závodníky při běhu, jak měli obličej zkřivený námahou, nechápala jsem, proč to dělají. Vypadali jako při své poslední hodince.

Teď už to chápu. Makali na maximum. Chtěli překonat sami sebe, dát do toho vše. Teď i já, když jsem pak na tréninku nebo na závodech a naplno makám, tak možná u toho taky nevypadám nejestetičtěji, ale už vím, proč tu bolest a určitý nekomfort podstupovali dobrovolně. Na konci totiž čeká odměna sladší, než nejlepší čokoláda! Pocit, který se nedá slovy popsat, ten se musí zažít. Tělo je plné endorfinů a uspokojení z výkonu trýská ze všech stran.

Proč psát blog? Protože těch zážitků z běhání bylo tolik a s Míšou jsme oba měli potřebu se o to s někým podělit, navíc se nás pořád někdo na běhání stále něco ptal. Měsíc jsme po večerech a víkendech makali na našem společném projektu. Byla to jako krev do žil, vše šlo tak nějak přirozeně a jako po másle. Pak jsme naše „dítě“ vypustili do světa.

Bude se líbit? Bude nás někdo číst? První reakce byly moc hezké. Ale ne všechny. Člen rodiny, na kterém mi moc záleží, mi první den, co jsme ho spustili řekl, že náš blog je takový zvláštní. Že neví, co si o něm myslet, že se v tom neorientuje a vlastně neví, co na to říct. Krve by se ve mě nedořezal. Začala jsem brečet. Najednou mi vše připadalo nanic. Míša se na mě podíval a řekl mi: „Ok, ale jak to cítíš ty sama? V hloubi duše jsem věděla, že takto je to správně, že takto se mi to líbí a že tato je ta pravá cesta.

Někdy si musíte vyslechnout spoustu věcí. Ty vás ale můžou ovlivňovat a dost. Jenže jsem se naučila, že nejdůležitější je to, jak to cítím já. Mám poslouchat hlavně sama sebe a v určitých věcech nedat na ostatní, protože oni to v tu určitou chvíli vidí jinak a možná jen z části. Blog se rozjel a dělali jsme ho tak, jak jsme nejlíp uměli a ono to fungovalo. A ten člen rodiny? Po čase za námi přišel, že se mu to tak moc líbí. Že si na tento systém zvyknul a že ho to vlastně baví. Já se jen pousmála. Věděla jsem, že to tenkrát určitě nebylo myšleno zle nebo špatně.

Ano jistě. Měla jsem radost, ale také radost z toho, že jsem neustoupila a že jsme dělali věci tak, jak jsme chtěli. Jít si za svým snem není vždy snadné. Někdy píšete do noci, nejdou nám nahrávat fotky, někdy nezvládáte dodržovat termíny i na něco zapomeneme. Ale vizi máme vždy tu svoji a děláme to, co nám v tu chvíli připadá nejlepší a jak to nejlépe umíme.

Nikdy se nezavděčíme všem a víme to. Ale na druhou stranu každý jsme jiný a máme právo mít svůj názor a nemusí se nám líbit všechno. Jedno je ale jisté – když něco děláte od srdce a máte vizi a motivaci, vaše sny se vám vyplní. Za to dáváme ruku na srdce. Díky, že jste s námi a že nás už pět let čtete.

Napsat komentář