Proč mě baví běhat v noci

Krátké dny –  to je, co si budeme povídat, jednoduše opruz. Běháme buď ráno, kdy je ještě tma, nebo večer kdy už je zase tma, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Stejně je to s běháním v noci. To je prostě moje parketa. Proč? 

Jsem více sám se sebou

Když potřebuji být sám, je běh ve tmě nejlepší. Nevidím nikoho a pokud jen trochu odbočím na odlehlejší stezku, tak je jistota, že budu mít prostor sám pro sebe. Můžu tak meditovat a prostě si jen užívat čistý nerušený běh. Občas tam, kde to znám, na chvíli zavřu oči a běžím jen po paměti.

Nevnímám tolik bolest

Když je tma a závodím, mám co dělat s orientací, sledováním terénu a soupeřů. Takže pokud mě něco bolí, musí to jít stranou. Zkrátka mozek nemá čas se zabývat takovými podružnými věcmi, jako je bolest. 🙂

Nevidím, jak dlouhý je kopec přede mnou

Není zrovna povzbuzující, když po dlouhých desítkách kilometrů dorazím pod opravdu velký kopec a vidím, jak se jeho vrchol nepřibližuje, ať se děje, co se děje. To se v noci zkrátka nestane. Přijdu ke kopci začnu šlapat, a když už to trvá dlouho, prostě si řeknu, že se mi to zatím jenom zdálo a teprve teď jsem ke kopci dorazil a šlapu dál jakoby nic.

Těším se na svítání

Nejkrásnější chvíle při ultra jsou okamžiky těsně před svítáním. Ptáci začínají zpívat, a já tuším, že za další zatáčkou uvidím červenající se obzor a po pár kilometrech probouzející se přírodu, jak se pomalu vyloupává z mlhy. To jsou okamžiky, které se nedají žádnými penězi vynahradit. V tu chvíli vím, že začíná ten nejkrásnější den, den v horách.

Vždycky se můžu vymluvit, že jsem musel dávat pozor

I na těch nejkrásnějších místech to zkrátka občas nejde a stávkuje hlava, svaly, technika. Když k tomu dojde v noci, je po ruce aspoň jednoduchá výmluva: „Byla tma jako v pytli a já musel dávat pozor na cestu, rychleji to zkrátka nešlo.“

Napsat komentář