Být teď téměř pořád spolu zavření na 70 metrech čtverečních vyžaduje určitá pravidla, abychom si hezky žili a nepozabíjeli se. Nechceme vám brát iluze o nás dvou, ano, vždyť na fotkách vypadáme tak idylicky. Jaká je ale realita a co nám funguje?
OBA:
Čas od času se pohádáme (a baví nás to)
Jsme dvě rohaté znamení – Michal je beran a Soňa je býk, tak je jasné, že si občas vjedeme do vlasů, a pak je to pěkná Itálie! Míša a je jeho pronikavý hlas, Soňa, která je tvrdohlavá a nenechá si nic líbit. Pěkně to vzplane, je pořádný oheň, ale ten se rychle uhasí a hned je pak zase klid. Většinou jsou naše rozepře kvůli opravdovým blbostem. Někdy nás do sebe baví jen tak šít a hádka rychle vyčistí vzduch.
SOŇA:
Vyžaduji tanečky
Asi jste to nevěděli, ale Míša je velký tanečník. Když zavlní boky, nahodí lišácký úsměv a ukáže svoji „variaci“, ihned je po špatné náladě. Myslím si, že kdyby se živil tancem, nemuseli bychom už do konce života pracovat.
Varuji před pohromou
Každý měsíc jsou dny v životě ženy, kdy pracují hormony a označuje se to třemi písmeny – PMS. Rozbrečí mě tak malinkatá štěňátka nebo tancující domorodé dětičky v Africe. Moje reakce jsou v tomto období nepřiměřené a všechno vypadá tak nějak jinak – buď černě nebo bíle. Když však dopředu oznámím svůj stav, Míša je připraven čelit té PMS sani a nediví se.
Neobejdu se bez špuntů do uší
Kvalitní špunty jsou jednou z nejdůležitějších věcí, která dovede odvrátit katastrofy. Když je Míša hladový nebo mu něco moc chutná, tak vypadá, jako by snad rok nejedl. Háže to do sebe, funí, mlaská. Já si hezky strčím zátky do oušek, věnuji se svému talíři a je klid. Stejně tím ztlumím i zvuk jeho pracovním hovorům, ze kterých pak mívám hlavu jako balón. A v noci, to se špuntíky spím jako mimino!
MICHAL:
Kvůli Soničce si kontroluji si přísun cukru
Nic se nedá dělat, prostě nemůžu sladké. Jednak to má vliv na moji váhu, ale také psychiku. Pokud to jeden den přeženu s cukrem, druhý den mám absťák a to se ke mně nesmí nikdo přiblížit na méně, než 2 metry. Jenže občas se tomu nedá vyhnout, na 100km závod do sebe nasázím 5 gelů, jonťák a nějakou tu kolu, takže druhý den je zaděláno na pěkný malér. Proto si druhý den pro jistotu ještě něco sladkého dám a absťák si nechávám až na den, kdy má Sonička prostor se mě trochu stranit.
Na confcally jezdím co nejdál
Při práci z domu mívám každý den konferenční hovory. Dvakrát týdně dokonce v angličtině. Na ty české se snažím pokud možno zavírat se do jiné místnosti, ale z těch anglických mívá Sonička hlavu jak pátrací balón. Proto si na ně raději odjíždím jinam. Minulý týden třeba do Berouna, ale to prý nestačilo, tak příští týden zkusím České Budějovice.
Snažím se sladit denní rutinu
Jednou z nejsložitějších věcí je sladění denní rutiny. Já chodím spát pozdě, ale vstáváme přibližně stejně. Často se tak ráno hádáme o záchod a i o koupelnu. To ale většinou vyřeším tak, že si ještě na chvíli lehnu. Mnohem horší je to v poledne, kdy mívám dříve hlad (protože nesnídám). No a když jsem hladový, tak jsem protivný – jen o málo méně, než když mi chybí cukr. Zavedli jsme proto režim, kdy včas hlásím: „Už budu mít hlad, mám si dát sváču nebo už bude oběd?“
Jak vidíte, někdy je to těžké, ale našli jsme si řešení. No a když je opravdu nejhůře, tak běhání – to prostě pomůže vždycky.
PS: Tajný tip od Michala: Nezapomeňte vždy ráno své ženě říct, že jí to opravdu moc sluší. Nejen, že je to pravda, ale uděláte jí zaručeně lepší den. Když to během dne ještě zopakujete, zlobit se nebude.