Závod Zimní běh na Blaník: „virtuální“ klouzačka na ledu i na sněhu

Víc než půlmaratonskou terénní vzdáleností na bájnou horu Blaník startujeme každý rok své závody. Letos sice chybělo zázemí, startovní výstřel i fanoušci, přesto to nemělo chybu a i adrenalinu jsme si užili dost.

MICHAL

Zimní běh na Blaník. Ten závod prostě miluji. Ani letos jsem se mu nemohl vyhnout. Byť byl kvůli stále se nelepšící bláznivé situaci rozložený do celého týdne, tak jsem se těšil, jak si dám Blaník ve sněhu. Jenže od čtvrtka vytrvale tálo a já začínal mít strach. Běžet v blátě se mi moc nechtělo. Naštěstí příroda mé prosby vyslyšela, a tak jsem mohl v sobotu před polednem vyrazit na zasněženou trať.

Vyrazili jsme společně s kamarády a ihned bylo jasné, že já v hřebovkách mám extrémní výhodu. Na zledovatělých cestičkách vlašimského parku jsem musel hodně brzdit, aby mi stíhali. Jakmile jsme ale vběhli do lesa, víc brzdit nešlo a najednou jsem běžel zcela sám. Na ledových cestičkách jsem se cítil jako na asfaltu, boty Icebug to je prostě na ledu jiná liga. Žádné podkluzování, a tak jediné na co jsem se musel soustředit byl běh. Teplota těsně kolem nuly byla téměř ideální. Sníh netál a mi bylo celkem teplo. S krátkým rukávem a lehkou větrovkou to bylo ideální oblečení. Už po prvních třech kilometrech jsem musel schovávat rukavice a střídavě si nasazoval a sundával čelenku, to podle toho, jak zrovna foukalo.

Trošičku mi vadilo, že běžím úplně sám, závod bez konkurence to prostě není úplně ono, nedokážu se vyhecovat, a tak jsem se jen podle průměrného tempa hecoval, zrychli, zrychli.

Trasu mi zpříjemňovalo, kolik kamarádů jsem potkal. Evičku, Rendu, Gábinu…

Dobíhám pod nejprudší stoupání a tady teprve pořádně poznávám, jak moc mi chybí motivace k závodění. Zkrátka nikdo mě nenutí zrychlit. Sotva se vleču, ale jakmile se začne pod vrcholkem objevovat mlha a tajemná hora odhaluje svoji krásu, něco mi bleskne hlavou: „Makej, nejsi na výletě!“ To asi nějaký z blanických rytířů zahlídl, jak se flákám. Opět zrychluji a do seběhu už se opírám jako jindy.

Když pak za sebou občas v dálce zahlídnu jiného běžce získávám opět motivaci a až do cíle makám co to jde.

Po několika měsících se konečně cítím, že jsem si zazávodil. Už mi to fakt chybělo.

SOŇA

Na Blaník by se měl jít někdy podívat každý Čech. Já tam už byla několikrát, ale nikdy ne na výletě, ale na závodě. Rozhledna se vám ukáže přesně ve chvíli, kdy máte jazyk na vestě po příkrém stoupání. Moc si pohled na ní neužijete, protože hned pádíte dolů.

Jestli něco fakt u běhání nemusím, tak to je klouzavý nebo namrzlý sníh. Dostanu strach a velmi se trápím. Proto je dobré být připraven, i když na den závodu to byla s počasím trochu sázka do loterie. Čekala jsem déšť a bahno, avšak bylo nepršelo nesněžilo, byl sníh, ale povrch, tak to bylo přímo něco pro mne: ledová klouzačka nebo rozbředlý sníh.

Vem si určitě hřebovky, radil mi Míša, poučený od Ondry Pojmona, což je šéf závodu, který trať den předem probíhal. A měl pravdu. Jen co jsme se s mojí parťačkou Marťou za kluky rozběhly, nevěřila jsem, jak krásně držím, jako by tu ani led a sníh nebyl, mohla jsem si tak plně vychutnávat trať a okolí a ne se bát, kde šlapu. Tempo bylo dáno od začátku – pohodové. Po minulém týdnu, kdy jsem už jeden půlmaraton běžela, jsem chtěla dát tělu trochu oraz.

Známá místa ve sněhu vypadala romanticky, zamrzlé rybníky, lesy, prostě nádhera, k tomu na trati plno známých. Vychutnávala jsem si každou chvilku, zvlášť když s sebou máte kamarádku, se kterou jste toho spolu tolik naběhaly, dokonce i svůj vzdáleností rekord, 60 kilometrů na části trati PVLH.

Trať je dnes těžká, ukazuje snad všechno, co se dá vyzkoušet: led, rozbředlý sníh, škváru, bahno…je to technické, těžké, nejtěžší je asi běžet polem, v čerstvých stopách, které tu rozjezdil traktor. Je ale skvěle značená a tak není nutné dávat velký pozor na trsu. Nevzdáváme se a cíl se blíží. Dobíháme ruku v ruce a v cíli nás čeká nejsladší odměna, v podobě našich kluků.

Naše resumé:

Zimní běh na Blaník může být jakýkoliv. I když je virtuální, užijete si ho tak jako tak. Krásná trasa, u které se nenudíte, skvělé značení, komunikace organizátorů, to z něho dělají závod, kam chcete jet zas a znova. Ještě teď jsme plní zážitků a těšíme se na další rok!

 

Napsat komentář