O víkendu byl náš plán jasný – jet si zaběhat okolo rybníků na naše oblíbené místo do Hostivic. U rybníků jsme sice skončili, ale někde úplně jinde – v Třeboni a na velmi zajímavém místním závodě. Jaké to bylo?
„Psal jsem si teď s Vojtou. Co bys řekla, kdybychom s nimi jeli na malý závod do Třeboně, má 12 kilometrů, běží se okolo rybníka Svět. Museli bychom ale za hodinu a půl vyrážet“ – řekl mi Míša. V hlavě mi hned naskočilo – Vojta, Vendulka, závod, Třeboň. Čtyři slova, která společně skládala zajímavý den a také nové dobrodružství. Tak jedeme, řekla jsem.
Rychle se sbalit, nic doma nezapomenout. Vendulka a Vojta jsou naši kamarádi a nadšení běžci, kterým jsme byli loni na svatbě. Je s nimi legrace a běhání je také jejich společná srdcovka. Dáváme si sraz na parkovišti za Prahou, nasedáme do jednoho auta a jedeme směr Třeboň. Kvůli našemu malému zpoždění to máme jenom tak, tak, ale nakonec stíháme.
V Třeboni jsem byla naposledy před více než desíti lety a mám to tu tak ráda. Moc jsem se těšila, až zase uvidím krásná známá místa a také něco nového. Vyzvedáváme si bohaté startovní balíčky a seznamujeme se s hlavním organizátorem Pavlem.
Vše je perfektní – organizace Běhu okolo Světa šlape jako na drátkách ( jak by ne, když už tu dělají jubilejní desátý ročník, který je také součástí Jihočeského běžeckého poháru). Skvělé je i zázemí v budově místního sportovního klubu. Start je hned vedle, v lázeňském parku Aurora u rybníka, nedaleko lázní. Krásně se nám tu věnují organizátoři – se Zdendou a Jardou si rozumíme a ještě stihneme probrat plno zajímavostí o Třeboni, třeba kam jít po závodě na dobré jídlo.
Jsem zvědavá, jak se poběží, je totiž fakt velké horko. Po startu Vojta vybíhá jako střela, za ním Míša. Na to, že si dnes dopoledne už dal trénink s vybíháním kopečků v Chucheláči koukám, jak mu to jde. Chvíli se za kluky držím, ale nejde mi to jejich tempo udržet. Vím sice, že tady mám nějaké šance se umístit, ale vedro mě zmáhá a nedovolujeme mi běžet tak rychle, jak bych chtěla. Zjišťuji, že jsem dnes dobře nezvolila boty. Místo silniček jsem si měla vzít spíš univerzání trailovky, lépe by se mi v nich na přírodním povrchu běželo. Nechala jsem se zviklat Míšou, který v nich běhá rád i v lese, ale já potřebuji něco jiného.
Makám a myslím na Zátopka z filmu, který jsem viděla den předtím, taky makal a i když to bolelo, nevzdával se. V půlce závodu mi pomáhá napít se vody. Lesem se běží krásně, tady slunce nepálí a přírodní cestičky mám moc ráda. Jakmile běžíme po poli, kde slunce přímo žhne, je to mazec. Naproti nám jede paní na kole a počítá nás běžkyně. Jsem prý patnáctá žena. Nevím, co to může ve finále znamenat.
Už jen tři kilometry. Předbíhám dvě běžkyně a probíhám velkou bahnitou kaluží, jinde se tu prostě na tomto místě běžet nedá. Cítím, jak mi voda teče do bot. Vůbec to ale není nepříjemné, ale naopak osvěžující. Makám. Už jen kousek. Probíháme okolo lázní, takže vím, že zanedlouho bude cíl. Tady už je asfalt a tak boty ve své plné parádě ukazují, co umí a já sprintuji.
Ve finiši mě čeká Míša, objímáme se a líbáme, blahopřejeme si s Vojtou. Vendulka bude dobíhat. Nebylo to snadné, ale bylo to skvělé! Ta trať se mi tak líbila! V zázemí jsou banány, jablka, Lipánci, ale stejně nejvíce nás osvěží ovocné nealko pivo, které si sami čepujeme.
Vůbec netuším, jak jsem mohla dopadnout. Možná budu čtvrtá, ale kluci se dívají na výsledky a gratulují mi ke stříbru. Jsem šťastná a jsme nadšení. Nemasové regionální závody mají něco do sebe. Tady musíme vypíchnout hlavně fantastickou rodinnou atmosféru a taky organizaci na naprostou jedničku. Za to stála i krásná trať okolo rybníků, Schwanzenberské hrobky, v lesích i po zdejších loukách. Pořád bylo na co koukat, i když v závodě na to není až tak moc času. Děkujeme všem, kteří závod připravovali, byli jste naprosto skvělí. Prostě takto si představuji super den – s přáteli a skvělým závodem. Co více si přát?! Příští rok nás tu určitě čekejte zase!
Kdybyste se o závodu chtěli dozvědět více, tak se podívejte na behkolemsveta.cz
