Ještěd Skyrace 2021: Až na hranu

Častokrát v diskuzích čteme, že se u nás se nedá udělat SkyRace závod, protože na to nemáme hory. Nemáme, ale i na našich kopcích jde zvládnout opravdu obtížný SkyRace, na kterém se jde až na samou hranu. Oba jsme si to o víkendu vyzkoušeli.

Michal

Tentokrát se na Ještědu konalo mistrovství republiky ve SkyRace. Tam jsme zkrátka nemohli chybět, a tak jsme v sobotu ještě s kamarádem Adamem nasedli do auta a vydali se sem. Na místě nás vítalo spousta známých tváří. Tak moc, že jsme skoro nestihli start.

Vyrážím z konce pole. Začátek tak jdu velmi volně. Snažím se ale předbíhat po co nejlepší trase a tak se v klidu nechávám brzdit. Přece jen na 21 km bude dost času zrychlit. Počáteční mírné stoupání mě trošku ukolébává, přemýšlím, kde je to správné sky? Jenž právě v momentě, kdy už o tom začínám pochybovat, přichází zápřah – kolmo vzhůru po kamenech až na Ještěd. Po pěti kilometrech vytrvalého stoupání je to hodně těžký kousek. Jenže hned za stoupáním přichází krkolomný seběh. Technicky ne nepodobný seběhu v rakouském Nassfeldu. Prudce dolů po kamenech, nepravidelných schůdcích  a dalších zábavných překážkách. Slyším strašný řev a přemýšlím, co se děje. Kousek přede mnou si jeden kluk po špatném došlapu a podklouznutí na mostku zlomil nohu. Už mu volají horskou. Raději tak místo po mostcích běžím přes potůčky. Moje Montraily ale drží skvěle a zatím, i když při každém druhém kroku nadávám, že nemám kam cpát nohy, se vyhýbám karambolům. Jen to tempo není takové, jak bych si přál. A i přesto stále předbíhám běžce za běžcem.

Ještě seběh po sjezdovce a začíná další stoupání, tentokrát kolem skokanských můstků. Tady vím, že to bude bolet. Držím hlavu nahoře, ramena dole a vypnutá prsa. Dýchám pomalu a ono to funguje. Jdu strojovým tempem. Sice ukrutně pomalu, ale široko daleko nejrychleji. Začínám mít rudo před očima. Naštěstí právě v tu chvíli začíná seběh. Takový, co mám rád. Až k občerstvovačce svištím pěkným tempem. Konečně voda. Běžím nalehko. Takže do mě zapadnou dva kelímky a letím dále, ještě kus seběhu a zase stoupání. Tentokrát prudší a stále se přiostřuje. Na každém zmírnění jdu do běhu, vždy hned se změnou sklonu a pak zase chůze. Cítím, že jdu na hraně možností. Včera jsem měl silový trénink a tak jsou svaly ještě unavené, ale intenzivní cvičení poslední doby nese ovoce. Nohy to zvládají a tak jen cítím, jak posouvám hranici, kam až můžu s intenzitou zajít.

Začíná kamenné pole “Roling stone”. Teď už vím, že nebude další kopec a tak dávám do stoupání veškerkou sílu. Přestávám slyšet a vidím jen úzký výsek přímo před sebou. Jsem nahoře. Nic nevidím, kde je značení? Nevnímám a chvíli jdu špatně. Konečně mi klesne tepovka a už mi to dochází, kudy se vydat. Zvolna se rozbíhám. Nedokážu jít do maxima. Nedovolí mi to hlava, jak se mi točí. Pomalu to ale ustává. Občerstvovačka. Dám si trochu koly a jonťák a hned mi je lépe. Teď už to půjde. Ještě pár krátkých stoupání a pak dlouhé klesání až do cíle. Začínám na tempu 5, pak 4:45, 4:30, z lesa už vybíhám na 4:00 a závěr po poli si svištím 3:55. Předposlední zatáčka, slyším jak mě podporuje kamarád Kopr Kopřiva a tak ještě přidám. Nechápu, kde se to ve mně bere, ale běžím 3:25 do cíle. Zatáčka a je to za mnou. Malá Martinka Okluská mi věší medaili na krk.

Přišel jsem si jen zatrénovat, ale nečekal jsem, že to bude až tak tvrdý trénink. Jsem nadšený. Více takových závodů se skvělou organizací, trasou a přáteli.

Soňa

Jelikož na konci října běžíme naše oblíbené ultra v polské Lemkowyně, beru víkendové závody také jako trénink a přípravu. A právě Ještěd se mi jevil jako ten „pravý“ nácvik. Věděla jsem, že mě budou čekat strmé stoupání a také kamenné pole s velkými balvany. Loni jsme tu v létě běželi Ještěd 101, což mi připadal jako poměrně pohodový závod. Minule mi hůlky spíše vadily a tak jsem si řekla, že je prostě tahat nebudu. Vzala jsem si nový běžecký pás Instict, který mám ze Sanasportu. Dají se do něho hole sice dát, ale nechtěla jsem to testovat naostro přímo v závodě a tak jsem si do něj raději vzala soft lahev s pitím.

Jako vždy je tu před startem perfektní atmosféra, skvělá organizace, kamarádi. Odpočítání. Běžíme. Vím, že se Ještěd vybíhá 2x a že to bude stále nahoru a dolů. Jenže jsem překvapená, že to po počátečním mírném stoupání jde strměji a strměji. Je tady kamenné pole, ale stále to jde. Akorát čas ubíhá a kilometry ne, při stálém nabírání výšky se prostě neukrajují. Jsem na Ještědu a najednou cesta vede dolů po obrovských kamenech. To mi dělá problém. Lituji, že nemám hůlky, pomohly by mi i z kopce. Umím se o ně opřít a lépe pak pracovat se stabilitou. Jenže tento kopec dolů není žádná legrace, což mi dochází, když u lávky vidím běžce, kterému to tady uklouzlo, ošetřují ho tu a má něco s nohou.

Pak sbíhám ke skokankým můstkům. Tady jsem ho před týdnem vybíhala na RedBull400. Nenapadlo mě, že si to dám téměř znova, avšak po černé sjezdovce. Je tak prudká, že se skoro leze po čtyřech. Ok, takový sklon mi nevadí, v Rumunsku to nebylo jiné, ale zase by mi dost pomohly hůlky. Zapřela bych se do nich. Nedá se nic dělat. Jsem ráda, že jsem si vzala svoje pití, je horko a tak mám stále žízeň, zvlášť když zdolávám kopce. Musím nahoru jak stroj.

Když jsem nahoře, cesta se zlomí a vede dolů. Začíná dlouhý seběh a pak už je delší půlka závodu poměrně pohodová, lezení po kamenném poli nahoru mě baví.

Jsem v cíli. Tak to byl teda závod! Docela mi dal zabrat, musela jsem dost pracovat se svojí hlavou. Výborný výcvik a škola. Díky za ni. A díky za parádní závod. Pokud chcete zažít něco neotřelého a trošku potrápit tělo i svoji vnitřní mysl, zkuste ho také! Děkuji také malé Martince, dcerce našich kamarádů, která trpělivě čekala, až mi v cíli bude moct nasadit účastnickou medaili na krk, stejně jako předtím Míšovi. To bylo dojemné a moc milé. Díky Honzovi Dušánkovi a jeho týmu za super závod!

Za fotky děkujeme Ještěd Skyrace a fotografům Michalu Shiro Eiglovi, Milanu Kabešovi a Petrovi Novotnému.