Když jsem začínala běhat, měla jsem za to, že některé věci fungují úplně jinak. Tady jsou má běžecká „prozření“:
Do deště potřebuju nepromokavé boty
Hlavně mít nohy v teple. Protože když se mi namočí nohy, budu hned nemocná! Déšť, kaluže, bláto, mokrá tráva, sníh – to byla pro mě pohroma. Vždycky jsem se proto mokrým místům vyhýbala jako hadí tanečnice, hlavně ať na botě nemám ani kapku a když pršelo, nešla jsem raději běhat. Proto jsem si pak pořídila boty s membránou. Nejenom, že byly trailové a na mokrém asfaltu mi klouzaly, ale voda se do nich stejně dostala – vrchem. Jenže pak špatně na noze usychaly a ještě se mi v nich pařila noha. Proto už nosím za každého počasí běžné běžecké boty. Protože ty, i když jsou mokré, tak velmi rychle vyschnou a noha mi v nich větrá. Stejné je to i zimě – do sněhu nosím do boty jen merino ponožky a také návleky, které zabrání padání sněhu do bot.
Nemůžu běhat několik dní za sebou
Ze začátku jsem běhávala dvakrát týdně. Měla jsem za to, že více tréninků mě vyčerpá. Pokud už jsem jich dala více, musela jsem mít mezi nimi minimálně den volna. Jenže jsem se nezlepšovala. Bylo toho běhání málo. Začala jsem tedy trénovat postupně více a teď běhám 5-6x týdně. Jenže pozor, nejedu vždy naplno. Když mám těžký trénink, třeba s intervaly nebo kopci, tak druhý den mám pomalý, regenerační běh, díky kterému se tělo dá lépe zase do formy. Jeden den týdnu odpočívám.
Je mi úplně fuk, jaké si na běhání vezmu ponožky
Když jsem zjistila, kolik stojí běžecké ponožky, málem to se mnou seklo. Přece za ně nebudu tolik dávat! Jenže i když jsem měla kvalitní běžecké boty, pořád jsem měla nějaké puchýře a odřeniny. Často jsem ale chodívala do jednoho běžeckého obchodu za prodavačem Radimem, který byl také vášnivým běžcem a ten mě přesvědčil, že dobré běžecké ponožky jsou základem běžcovy výbavy – jsou rozdělené na levou a pravou nohu, na místech, která by se mohla dřít s botou, jsou zesílené a také odvádějí dobře pot a schnou. Měl pravdu, a já pak konečně měla po problémech s puchýři.
Hlavně ať mi nezmokne hlava
Jakmile se jen trochu venku začalo mračit nebo předpověď hlásila možný déšť, byla jsem vybavená buď větrovkou s kapucí nebo nepromokavou kšiltovkou. Jenže s kapucí se neběhalo zrovna nejlépe – hýbala se mi po celé hlavě, lezla mi do obličeje a ještě jsem díky ní nic neslyšela, jak při běhu šustila do uší. Nepromokavá kšiltovka zase po sundání udělala to, že se mi vlasy na hlavě tak zapařily, že stejně byly mokré jako od deště. No každopádně vím, že pokud se hýbu, tak mokrá hlava není problém a nebudu nemocná. Když jdu hned tepla a vlasy si buď umyju nebo si jen po běhu alespoň profoukám fénem, je vše ok. A když prší, nosím funkční kšiltovku, ne ale aby mi chránila vlasy, ale aby mi kapky nepadaly přímo do očí.
Nejsem soutěžní typ
Jako malá jsem se vyhýbala všem soutěžím (tedy až na ty výtvarné, v těch jsem byla fakt dobrá). Jakmile jsem měla někde „bojovat“a ještě k tomu sama, vůbec mě to nebavilo a naopak stresovalo. Když mi pak kamarádky řekly, ať jdu s nimi na běžecký závod a taťka se divil, proč nezkusím pražský půlmaraton, že v televizi ta atmosféra vypadá tak jedinečně, tak jsem si klepala na čelo. Jenže když kámošky z běžeckého klubu byly pořád na závodech, řekla jsem si, že to teda zkusím. A pohltilo mě to okamžitě. Sice jsem měla pořádné nervy, ale adrenalin zapracoval a když jsem vbíhala do cíle, zjistila jsem, jaká je to neskutečná euforie. Od té doby vím, že soutěživá jsem a na závodech v sezóně bývám skoro každý týden.