Ještěd SkyRace 2022: trailové hardcore, kotrmelce na trati i zrada hlavy

Foto: Milan Kabeš

Vyrazit na Ještěd, to je pro nás skoro jako vracet se domů. Je tady něco, co nás sem táhne jako magnet. Strmý kopec, který nám už několikrát nedal nic zadarmo a vždy nás láká ho pokořit, ale hlavně je to skvělá parta, která tady vždycky je. Takže na letošním Salomon Ještěd SkyRace jsme opravdu nemohli chybět.

Závody Skyrace, jak už sám název vypovídá, se běží až do nebe. V zemích, kde mají vysoké hory, musí trasa vést nad 2000 m, stoupání musí dosahovat alespoň 30% a náročnost lezení nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace. U nás máme výjimku na nadmořskou výšku, nikdo po nás nechce, abychom si na Ještědu udělali další kilometr. Jenže to, co ušetříme na nadmořské výšce, rozhodně nešetříme v obtížnosti a kráse trasy. Salomon Ještěd SkyRace rozhodně patří do rodiny SkyRace právem. Ne nadarmo je to také Mistrovství republiky ve skyrunningu a člen Golden trail series – prestižní série  závodů.

Foto: Petr Novotný

Michal

Je pátek večer a já se rozhoduji, jestli mám v sobotu na Ještědu závodit nebo jít dělat Soničce support. Ve čtvrtek jsem to přehnal s tréninkem na lezecké stěně a páteční únava dosáhla vrcholu. Jenže co má člověk dělat, když ho jistí Adam Ondra, to se pak nemůže flákat.

Foto: Petr Novotný

Nakonec jsem neodolal. Stojím na startu. Honza Dušánek, ředitel závodu, odpočítává poslední minuty. Už jen diskuse s Tomášem a Michalem Farníkovými mi dodává motivaci, do toho je tu u můj kamarád Kyslík (Pavel Kysela). No zkrátka mám závodní náladu a vím, že se budu muset krotit, abych to nepřepálil.

Start! Prudce vzhůru kolem můstků. Jó dneska se odpočívat rozhodně nebude. Žádné dlouhé přeběhy, jen nahoru a dolů. Snažím se nejančit. Pozoruji okolní běžce a hned vím, kdo běží svým tempem a kdo toho bude mít dříve, či později, plné brejle. Stoupáme k Ještědu a já si držím rychlou chůzi. Každý, kdo je tuto chvíli ještě kolem mě a běží, skončí s jistotu za mnou.

Přicházíme pod lana a začíná nejprudší část. Málokdo ví, že ne však ta nejhorší. Někdo se snaží předbíhat, moc mu to nepomáhá a posílá na ostatní běžce pod sebou hromadu kamení, které uvolnil.

Foto: Milan Kabeš

Potkávám staré známé z Orlové. Potkali jsme se už v Livignu a od té doby na sebe sem tam na SkyRacech narážíme. Zdravím je a už pádím dolů. Teď, teď, je ta nejtěžší část. Běžím a předbíhám jednoho borce za druhým, kdo nemá jistotu, tady děsivě ztrácí. Technický seběh po kamenech, kořenech, blátu, sněhu a ledu to vyžaduje velkou koordinaci. Sem tam mě někdo zbrzdí tam, kde se nedá předbíhat, ale když za sebou cítím někoho, kdo to zvládá rychleji, než já, uhýbám. Na jednom místě se nechám rozhodit. Zdržel jsme se za jiným běžcem příliš dlouho, stoupla mi tepovka a já ztratil koncentraci. Sklouzávám po zadku, ale bez zastavení přecházím zpět do běhu. Nic mi není, maximálně mě po doběhu bude bolet zadn část těla.

Foto: Petr Novotný
Foto: Michal Shiro Eigl

Ještě kousek a je tu sjezdovka. Teď zase kolem můstku v obráceném směru a na černou sjezdovku. Opět zvolním a v klidu nechávám, ať mě klidně ostatní předcházejí. V okamžiku, kdy se kopec láme, zrychluji a ty co mě předešli, zase předcházím jé. Otočka a teď už parádní seběh až na Pláně. Tady si dávám s pořadateli na zdraví náprstek šampaňského. Jen maličko, tady není alkohol moc dobrý nápad.

Pokračuji v seběhu. Sem tam si s někým vyměníme pár slov, ale nevím, proč nikomu dnes není moc do řeči. Naštěstí mi zavolá Tomáš Lindner, se kterým jsme tady společně kroužili na 24 hodinovce. Chvíli kecáme, on dnes nemohl, má před maratonem a SkyRace by mu rozhodil trénink. To mi zlepšuje náladu, skoro jsem zapomněl, že jsem od večeře nesnědl ani sousto a začíná se mi ozývat hlad. Přemýšlím, jestli vytahovat tyčinku. Mám na ni chuť, ale zase se mi nechce žvýkat, a tak na to kašlu a počkám s jídlem až do cíle.

Ani jsem se nenadál a jsem zpět na občerstvovačce. Tentokrát do sebe házím jen jonťák a zase dolů k poslední cestě na Ještěd. V seběhu mi nějaká bláznivá turistka strčí větev pod nohy. Musím skoro zastavit a odtlačit ji. Oběhnout nebylo kudy a zvednout se v seběhu při tomhle tempu, kdy to nečekám, fakt nedokážu. Nemám sílu ji ani vynadat. Zase mám tepovku mimo stupnici. Naštěstí se při seběhu lesíkem uklidňuji.

Foto: Petr Novotný

Posledním stoupáním pomalu předháním zbytky těch, co šli v tom prvním přede mně. Kdykoliv se otevře výhled, doslova mi to vyráží dech. Krásně osvícený Liberec a vrcholky Krkonoš mám doslova jako na dlani. Přeběh po sněhu pod lana mi připomene mé pravidelné skialpové výlety a už je tu „grande finále“ poslední Ještěd a kamenné pole. Dávám se do řeči s holkou z Frýdku, která jde krátkou trasu. Má toho plné zuby, nejraději by už skončila, jenže zbývají ještě 3 km. Na občerstvovačce ji opouštím, na plný plyn to metu do cíle. Kousek asfalt a pak na turistickou. Dobrovolník na mě volá pozor, je tam sníh. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co říká, ale to už jsem na zledovatělém sněhu a musím hledat nejlepší možnou trasu. Skok na jednu, stranu skok na druhou. Vyhnout se turistovi, druhému, přeběh po kraji. Další turista, něco říká, ztrácím koncentraci, špatně došlápnu a už jsem na zemi. Padám předloktím na kámen. Zanadávám si. Sbírám hůlky a běžím dále. V hlavě se snažím srovnat, jestli někde cítím něco špatného, jestli mám ruku celou nebo jestli jsem se praštil do hlavy. Zdá se, že je vše OK, na hlavě nic nemám a ruka funguje normálně. Necítím žádnou bolest, ani se nezdá, že by ruka nebyla pevná.

Poslední dva kilometry už běžím na automat. Daleko přede mnou ani za mnou nikdo není a nic mě nenutí to příliš hnát, přece jen ve mně hlodá, jestli jsem si neudělal něco, co necítím.

A je tu cíl. Seběh pod můstky je po asfaltu slušné peklo, znám ho z 24 hodinovky jako své boty. Je tu cíl. Ruce nahoru a mám to za sebou. Ani nevím, jak je to možné, ale v pátek bych nevěřil, že si to takto skvěle užiju. Sundávám bundu a kontroluji, co mi je. Prohmatávám ruku a zdá se, že je jen naražená, mám na ni parádní bouli, ale pohmatem se zdá, že není zlomená.

Foto: Petr Novotný

Snažím se zjistit, jestli někdo netuší, kde je Sonička. Kyslík hlásí, že ji viděl na trati a šla prý dobře. Nakonec zjišťuji, že kvůli migréně musela vzdát. Nevadí, zdraví na prvním místě a SkyRace se s migrénou běžet nedá. Člověk potřebuje plnou koncentraci, jinak je to nebezpečné. Zvláště tak těžký závod jako je Salomon Ještěd SkyRace a letošní trasa byla asi nejtěžší a určitě nejkrásnější. Díky všem dobrovolníkům a Honzovi za organizaci.

Foto: Petr Novotný

Soňa

Trailové závody patří k mým nejoblíbenějším. Příroda, zajímavá trasa, překonávání sebe sama. Jenže je tu jeden závod, který obtížností strčí i ty zahraniční do kapsy, ne nadarmo nese název SkyRace. Když jsem ho běžela loni v září, měla jsem dobře natrénováno a stejně mi dal pěkně zabrat. Je totiž dost technický. Tentokrát jsem už byla vybavena hůlkami a věděla jsem, do čeho jdu.

Foto: Petr Novotný

Počasí na jedničku a nezvykle teplé. Start a stoupá se přímo do kopce, asfaltový začátek se mění na bahnitou lesní cestu. Jsem zvyklá z Polska, boty jsem zvolila dobře, drží hezky. Vše jde jak po másle až pod vrchol Ještědu, pak ale začíná první seběh, který je fakt prudký a náročný – kameny se tu střídají s bahnem a sněhem. A jak říkal Honza Dušánek – šéf závodů, opatrnost se tady vyplatí. Ztrácím rychlost, hlava mě prostě nechce pustit. Ufff, je to za mnou. Sbíhám po sjezdovce a za fandění se chystám na to, co přijde. Vím, že mě čeká hadrcore stoupání po sjezdovce kopírující skokanské můstky.

Foto: Michal Shiro Eigl

Připadám si, jako bych opravdu běžela RedBull 400 nahoru po můstku. Hůlky pomáhají neskutečně. Mám je nové a skvěle se s nimi zachází a manipuluje. Dobrá volba. Jdu jako stroj, připadám si jako na schodech, jedna noha za druhou. Je vedro a já piju jako duha. Doplňuji energii tyčinkama, ale uvědomuji si, že jsem si jich vzala málo. Budu muset trochu spoléhat i na občerstvovačky, což tady není problém. Dávám si hůlky do běžeckého pásu a sbíhám.

Foto: Michal Shiro Eigl

Na pláních doplňuji ionťák a opět si užívám pohodový seběh. Opět stoupání. Malinko cítím, že jsem začátek přehnala, nehlídala jsem si tepovku a cítím, že mám méně sil, než bych teď měla mít. Věřím ale, že to zvládnu. Pak sbíhám, jenže co to!? Už vím, že něco není v pořádku. Rozdvojuje se mi vidění a to je předzvěst mojí migrény. Začíná mi aurou – tedy tím, že vidím dvojitě. Vytahuji okamžitě prášky na bolest hlavy a dva si dávám.

Jenže vím, že s prášky není dobré dál běžet, není to zdravé na srdce a snižuje to koncentraci. Na dvanáctém kilometru s 1000 nastoupanými metry se obracím dolů a jdu po sjezdovce zpět. Nedokončený závod. Takové zvláštní prázdno. Prášky zabírají a tentokrát mi není špatně. Čekám na Míšu a pak se potkáváme v cíli. Zaběhl to skvěle, až na to, že je chudák opět pěkně dotlučený. Tak snad do třetice to už bude stačit.

Foto: Petr Novotný

Závodu jsem sice odběhla jen půlku, ale odstupem vím jedno – dodal mi motivaci a nakopnul mě zase více běhat těžší traily a kopce. V červnu nás čeká trailový kemp Lavaredo, kde vypiluji další věci. Každopádně závod byl skvělý. Organizace, značení trasy, občerstvovačky i náročnost, která nikoho nenechá chladným. Je to výzva. Míšu brzy čeká i 24 hodinovka na Ještědu, tak je na co se těšit. Prostě #dyckyjested!

 

 

Leave a Reply