Za jiných okolností bychom dnes zapalovali poslední svíčku adventního věnce, byli na skialpech nebo nabírali zimní běžecké kilometry ve sněhu. Jenže letos, letos je všechno úplně jinak – v krátkém rukávu a šortkách jsme se proháněli okolo Šikmé věže i běželi podél moře.
Soňa
„Víš že když jsem na takový čas zaběhl maraton Londýně, že když do konce roku zaběhnu tak dobře ještě jeden, můžu se kvalifikovat v age group na Mistrovství světa do Chicaga?“ řekl mi někdy v půlce října Míša. Hledal, kde by to ještě šlo a do oka nám padla italská Pisa. Mně maraton v Londýně plně uspokojil mé maratonské choutky a tak jsem řekla, že poběžím také, ale půlmaraton. Tato trať jsem si do dneška myslela, že mi vyhovuje nejlépe, ale to jsem se spletla.
Jenže do toho přišla nečekaná nabídka zúčastnit se maratonu ve Valencii a ještě jsme to proložili i ultra v Polsku. Hezká nállož. Bylo tedy pak jasné, že dva týdny po Valencii to asi na rekordy nebude, zato si tu pořádně týden užijeme!
Pisa je nádherná a lze si ji fakt vychutnat, když bydlíte v hotelu, který je asi 150 metrů vzdálený od Šikmé věže. Náměstí Zázraků tak máte přímo u nosu a můžete si tu pořádně vychutnat historii. Navíc se tu hezky běhá, stále je na co se dívat – město je členité a střídá se tu historie se současností. Jen se musíte dívat pod nohy, protože chodníky jsou tu dlážděné z velkých kamenů, které nejsou pravidelné a tak tu jde velmi snadno zakopnout.
Stojíme oba v koridoru. Maraton i půlmaraton startují ve stejný čas a není to nijak ani časově rozděleno. Je devět ráno. Vzduch je ještě chladný, ale je jasné, že brzy se díky vysvítajícímu slunci dost oteplí. Dav jako dlouhý had vede místy, kde už jsme běželi a to mi dává jistotu. Běžců je ale hodně a někteří dost brzdí, předběhnout je někdy dá dost zabrat, ale pak už je to ok. Cítím, jak se mi běží zlehka a jde to jako po másle. Nedívám se na hodinky, běžím podle pocitu. Trať ale není žádná rovinka, občas vede pěkně nahoru i dolů. Ještě, že mám kopečky ráda!
Z města vybíháme do menších vesnic. Tady běžíme okolo místních řeznictví a malých tradičních krámků, domy jsou vyzdobené vánočně, ale vypadá to zvláštně, když jsou tu palmy, tropické rostliny a když počasí vypadá jako u nás na konci září. Bohužel ze závodu nemají až tak moc radost místní, protože policisté zastavují dopravu a my tak můžeme běžet, zatímco oni musí stát a čekat a někteří dost emotivně gestikulují a zuří.
Stále držím tempo, loknu si na každé občerstvačce vody a pravidelně jím. Na 12,5 kilometru se trasa rozděluje – maraton běží rovně, my uhýbáme doleva na cestu a stáčíme se zpět. Běžím jako stroj. Míjíme 15. kilometr. Už jen sedm kilometrů! Jenže co to – z ničeho nic se mi rozdvojuje obraz a já vím, že to je předzvěst migrény. Stává se mi to, když jsem hodně unavená, něco nevhodného sním nebo od to mívám od zablokované krční páteře. Dnes nic z toho na to nesedí. Nenechávám se tím ale rozhodit. S těmito „mžitky“ už jsem párkrát běžela (opravdu jen tak nejde najednou na závodě skončit), tak běžím dál.
Na hodinkách vidím, že mám našlápnuto na dobrý čas. Teď to nevzdám! Prostě dávám nohu před nohu ve strojovém tempu. Přesvědčuju hlavu a tělo, že ještě kousek, ať to vydrží. A ony že jo. Prostě najednou mžitky mizí a hlava ani nezačala bolet. Bylo to ale varování těla, že letos už toho bylo fakt dost.
Opět běžíme Pisou a místy, která jsme s Míšou prochodili a proběhali. Míjím vodiče na 1.50 a pádím, co to dá. Teď to nevzdám, teď fakt ne. Objevuje se přede mnou Šikmá věž, katedrála a i baptisterium a já vím, že do cíle je to pár metrů. Dávám ruce nahoru a jsem tu. Hodinky ukazují 1.48.26 – můj asi nejlepší čas na půlmaratonu, který mám změřený. Jsem šťastná a velmi spokojená s časem, protože kopečky, začímající migréna a 14 dní po maratonu, tak to se také musí vzít v potaz.
Hotel mám od cíle ani ne minutu, tak se jdu vysprchovat, převléct, najíst se a honem fandit Míšovi do cíle. Dneska nemám zapnutý live treking a tak to, v kolika si přiběhne musím jen odhadovat. Jsem překvapená, že nejsem ani moc unavená, prostě dneska to sedlo. Míša dobíhá v krásném čase a moc si užíváme naše společné chvilky po závodě. No a proč mi najednou půlmarton nestačí? Po dvou maratonech po sobě a ultra v Polsku mám najednou pocit jakési „nedodělané“ práce. Zkrátka nějak mi to připadalo najednou krátké. No uvidíme.
Michal
Poté, co jsem si zaběhl londýnský maraton, jsem si řekl, že bych mohl zkusit potrénovat a na posledním kvalifikačním závodě v roce si vyběhnout kvalifikaci na Mistrovství světa v Age group. Jenže pak se objevilo více práce, já nestihl trénovat, chtěl jsem si zaběhnout 150 v Łemkovyně a pak cesta na maraton do Valencie a bylo jasné, že z pokusu o kvalifikaci sejde.
Týden v Pise mě pomohl se dost zklidnit, nabrat síly a já cítil, že se mi snad i poběží dobře. Jenže jsem si nevzal ani gely, jen salt cape. Rozhodl jsem se, že tedy poběžím jen na vodu a solné tablety a uvidím, jak dlouho dokážu držet tempo.
Na start to z hotelu máme 300 metrů, a tak jdeme na poslední chvíli. Nevýhoda je, že je tím pádem je koridor už plný a my poběžíme docela zezadu. No nic uvidíme. Start, dlouhý had se začíná hýbat a já se prodírám vpřed, zrychluji zkouším tempo 4:51 na čas 3:25. Mám z toho trošku strach, ale běží se mi skvěle. Nejprve k řece, pak kolem paláce Medičejů, přes řeku a pak už přímo k moři. Předbíhám jednu skupinu s vodiči za druhou. První občerstvovačka, mají tu vodu a čaj. Kdybych si vzal gely, mohl jsem si je tady nechat připravené, tohle musím příště vychytat, měl bych to jako eliťák. Na 7. km už vidím vodiče na 3:30, takže pro mě 3:27, fajn můžu chvíli držet tempo s nimi a pak uvidíme.
Držím tempo, občas lehce zrychlím, ale stabilně udržuji průměr 4:52, žádné zbrklé dohánění. 12,5 km – tady se dělí půlmaraton a maraton, slyším „Maraton a sinistra! Semi a destra!“ (Maraton vlevo! Půlka vpravo!) Je mi to jasné i ze značení, přesto jsem rád, že základy italštiny zvládám a mám to potvrzeno. Vbíháme do krásného piniového lesíka, teplota kolem 15 stupňů a sluníčko, no jsem rád, že se teď trošku zchladím. Prohazuji pár slov s posledním vodičem, že je nádherně a že v Praze je teď pod nulou a všude sníh. Vůně pinií mi pomáhá dobře dýchat a já doslova letím.
Přibíháme k moři. Dlouhá rovinka přes 10 kilometrů tam a zpět kolem moře. To mě ubíjí, je to sice nádhera, do toho slaná vůně moře, jasně pomáhá to, jenže já neměl od startu ani kousek cukru. Dávám si přesnídávku, abych neměl žaludeční problémy a na občerstvovačce vodu a solné tablety. Potkávám kluka ze Slovenska, tomu odešel žaludek, trochu ho pár slovy podpořím a běžím dále. Zpomaluji, právě jsem našel svůj limit. Sakra, mít tak gel, to by se to běželo. No nic, dva kilometry se držím s jiným Čechem, abych nemusel myslet na to, jak nemám energii.
Posledních 7 kilometrů. Tak teď už to přece nevzdám, žádná chůze prostě makám. Cítím, jak mi tuhnou nohy, jedou z posledních rezerv, ještě že tohle hlava zná, není to poprvé, kdy musím běžet i když už není z čeho. Prostě přepnu na tuky a běžím o něco pomaleji, více to bolí v téhle intenzitě, ale jde to. Na ultra to nevadí, tam stačí chvíli jít a ono se to srovná. Tady není na chůzi čas. Už jsem zpět v Pise. Poslední 3 kilometry po cestě, kterou znám. Jako bych běžel domů. Zrychluji. Pár zatáček ve městě. Poznávám ta známá místa. 500 metrů. Nemůžu už moc zrychlit, je to sotva pár vteřin na kilometru, ale pro mě je to jako přeřazení a maximální zrychlení. Poslední zatáčka. Sprint a jsem v cíli.
Sonička na mě hned volá a povzbuzuje mě. Jen já bych potřeboval něco sníst. Mám radost. 3:41:26 to není špatný čas na to, že jsem před 14 dny běžel maraton ve Valencii, neměl jsem jediný gel a trénink jsem kvůli práci dost osekal.
A naše resumé? Jestli si chcete prodloužit teplé počasí i v prosinci a utéct předvánočnímu shonu, doporučujeme si tu zaběhnout si fakt krásný závod protkaný kulisami památek a historie. A nebojte se v Pise být více dní, má toho hodně co nabídnout. Třeba krásnou panoramatickou procházku po hradbách, botanickou zahradu, muzea a krásné jsou procházky i běhání okolo řeky Arno. No a blízko je to také k moři.
