Velmi těžký závěr sezóny byl výzvou a následná regenerační pauza téměř bez běhu tak byla nutností. Tento týden mělo konečně dojít na postupné navyšování objemů, jenže co naplat. Na Ještědu se běžela 24 hodinovka a já tam prostě nemohl chybět. Ta parta z okolí Liberce (včetně toho okolí co je až na Slovensku) je prostě skvělá.
Už se stalo tradicí, že do pod Ještěd dorážím s denním předstihem a alespoň trochu přiložím ruku k dílu při stavbě areálu. Mohl jsem si tak užít kamarády o den dříve. Nejvíce Toma Lindnera s Bárou Polákovou, kteří mi poskytli azyl u nich doma.
Vyšperkovaný areál stojí a nafukovací brány se třesou, kdy už pod ně vběhnou první závodníci. Já se s Tomem a Romanem stavím na samotný chvost startovního pole a čekáme na pravé poledne, kdy budeme moct vyrazit vzhůru. Je to tady start. Svižně stoupáme od můstků na naše první rande s Ještědem. Zároveň s tím začíná naše vyprávění, co se komu stalo, kde jsme byli. Což nám skvěle krátí čas. Zasmějeme se, ale je pravda, že tím také některé ostatní závodníky pěkně štveme. Na druhou stranu pár dalších tím také povzbuzujeme.
Nijak to neženeme, času je dost, nejde nám o umístění, ale o to si pořádně užít každou minutu. Přeje nám počasí, i když je bláto, tak teplota umožňuje jít jen v triku a větrovce. Nadávám si, že jsem nešel jen v kraťasech a mám zbytečně legíny. Chybí nám pouze sníh. V tom je trasa přece jen o chlup pohodlnější. I přesto, že je jen bláto, jdu v hřebovkách. Mám Icebug Oribi a to jsou jedny z mála hřebovek, kterým nevadí ani tvrdý povrch a zvládnou i ultra vzdálenosti. Poprvé jsem si vzal také návleky na boty a už po prvním kole vnímám, jak dobře jsem udělal. Minimum kamínků jen proto, že mé návleky nejsou 100% kompatibilní s mýma botama.
První občerstvovačka. Doplnit vodu, pár soust jídla a jdeme do dalšího kola, není na co čekat. Stejná taktika, kecání a plynulý postup. Vypadá to, že to bude procházka růžovou zahradou. Druhé kolo jen prolítneme jak nůž máslem.
Delší občerstvení s polévkou a doplněním zásob. Tady ale dělám chybu. Beru si špatný batoh a v něm nemám čelovku. Dobře přitom vím, že v půlce kola zapadne slunce. Bohužel mi to dochází, až když už je pozdě. Roman mi pújčuje svoji náhradní bludičku. K tomu zapínám světlo v Garmin Enduro 2 – jedné z největších vychytávek nových Garminů. Ve městě mi často pohodlně stačí místo čelovky. Tady je to na hraně. Pomáhá mi to se nezabít, ale musím hodně zpomalit a tahle chyba mě pěkně psychicky drtí. Jak se mi to mohlo stát, když mám s sebou 3 prvotřídní čelovky Fénix a já jdu bez ní…
V depu se potkávám s Filipem, dlouho jsme se neviděli, a tak se domlouváme, že další kolo jdeme spolu. Tentokrát svoji čelovku nezapomínám. Jdeme. Nespěcháme, je spousta věcí, které je třeba probrat. Užíváme si krásnou noční atmosféru. Pomalu začíná padat lehký deštík se sněhem. Je to jen takové příjemné osvěžení, říkám si a další kolo je za námi.
Čtvrté kolo a opět změna parťáka. Adélka, která je tradiční účastnicí 24 hodinovky, potřebuje v noci trochu podpořit, a tak vyrážíme (na jak se shodujeme) turistické kolo. Naštěstí Adélka trpělivě snáší mé historky a tváří se, že jí nijak nenudí. Patří k nejmladším účastnicím, jenže pokaždé se ji na závodě něco stane, takže je ráda, že nemusí jít v noci sama. Kolo zvládáme pohodlně, ale jde na nás únava, a tak se omlouváme, že další kolo přijde až ve 3 ráno. Je půlnoc. Nepřišel jsem sem závodit, a tak jdu na dvě hodinky spát.
Ve tři ráno to vypadá, že se na Ještědu čerti žení. Lije, fouká tak, až se při některých poryvech otřásá celý stan. Když to vypadá, že se situace zklidnila, vyrážíme. A opravdu až na Ještěd to jde skvěle, jen mrholí a žádný vítr. Jenže při cestě dolů to začne: silný vítr a hustý déšť se sněhem mění trasu v hotový očistec. Postupujeme pomalu a nejsme jediní, všichni kolem nás mají co dělat. Já jsem na podobné situace zvyklý a sice mě to pekelně štve, ale zima mě nijak nedrtí. Oproti tomu Adélce začíná docházet. Zima jí tak vadí výrazně více. Půjčuji ji svoji goráčovku a po chvíli si na sebe vezme i isotermickou folii. Přesto kolo dokončujeme se ctí, ale ani jeden už nějak nemáme chuť pokračovat. Udělaly se mi puchýře na prstech a já chci být připravený na další tréninky, a ne si dalších 14 dní lízat rány. Užívám si tak atmosféry. Bavím se s kamarády. No a také usínám za zvuků ukolébavky od Ramstainů.
Po probuzení se už naplno věnuji fandění ostatním, Pavel Kysela po noční krizi dohání ztrátu na třetí místo. Tomáš se snaží urvat si tady osobáček a Bára naběhat co nejvíce. Atmosféra pulzuje a já stále odolávám touze ještě vyrazit. Začíná se rozednívat. Pomáhám opravit škody po nočním větru a zjišťuji, že mě pomalu přestávají bolet puchýře. Hlodá to ve mně. Přichází mi hodně podpůrných zpráv a když vidím Pavlíka, jak se posouvá na třetí místo, Tomáš vytahuje Báru na poslední kolo. Rozhoduji se, že do toho jdu taky. Znovu se oblíkám a běžím. V půlce kopce od můstku zjišťuji, že nemám telefon. Vracím se. Tak znovu. Snažím se držet tempo, žádný extra spěch, ale přece jenom, žádné flákání. Krok za krokem, mám na to dvě a čtvrt hodiny. Počasí se umoudřilo, já jsem ale raději více oblečený, abych zbytečně neztrácel energii na topení. Stoupání, klesání, předbíhám jednoho běžce za druhým. Užívám si seběhy v blátě, hřebovky mě na většině míst solidně podrží. Občas ale také solidně bruslím, to, když je vrstva bláta obzvláště hluboká. Doháním Toma s Bárou, prohodíme pár slov a spěchám dále. Cíl! Sedm kol z toho jedno v podmínkách, které opravdu hned na začátku sezony nepotřebuji ani zkoušet. Jsem šťastný.
Ještěd 24 je můj milovaný závod. I když mi letos naprosto neseděl v přípravě, chybět jsem tady nemohl. Velké díky patří celé partě Ještěd Skyrace v čele s náčelníkem Honzou Dušánkem, kteří tady pravidelně připravují spoustu skvělých závodů a jsem šťastný, že jim můžu aspoň občas svojí troškou pomoct. Už se těším na další setkání a další závody tady pod Ještědem.
A nezapomeňte registrace na letní edici Ještěd 24 se spouští už 17. ledna a pouze pro účastníky Zimní edice za speciální cenu. Pro všechny ostatní pak 20.1.2023. Neváhejte, protože cena bude samozřejmě postupně stoupat.
Foto: Petr Novotný, Milan Kabeš, Milan Eigl, Jana Richardson, Honza Dušánek