Zrovna dneska se mi vůbec nechtělo jít běhat, jenže nebyl k tomu žádný důvod. A tak jsem šla. Sice mi to ze začátku moc nešlo, ale po prvních třech kilometrech se to zlomilo a bylo to skvělé. Díky čemu překonám to, abych si pak užila hezký běh?
Prostě jdu ( nejlépe s někým)
Když vím, že je to jenom lenora a není to z únavy nebo že mi tělo dává signály, tak zatnu zuby a jdu. Nejvíce mi v tom pomáhá mít k sobě parťáka – Míšu nebo často teď běhám s kamarádkou Mončou. Je mi velkou motivací a dokážeme se vzájemně vyhecovat – jak v rychlosti, tak ve vzdálenosti. Někdy prostě, když jsme sami, tak hlava stávkuje a nejsme schopni to překonat. Připadá nám, že máme těžké nohy, že to dnes nemůžeme udýchat, že máme pomalé tempo a tak dále. Jenže s parťákem na to není moc času to řešit a většinou se na tyto věci, které nás jinak brzdí, rychle zapomene.
Vyberu si jinou trasu než jsem zvyklá
V poslední době se mi stává, že mě vůbec nebaví moje obvyklé trasy. Mám pocit, že na nich už znám „každý kámen“ a je to velká nuda. Přitom stačí klidně tramvají nebo autem zajet kousek dál a dát si něco úplně jiného, než na co jsem zvyklá. O víkendu jsou parádní běžecké výlety, kdy trénuju delší vzdálenosti a přitom pak tolik nového poznám. To mě baví a hlava nemá šanci stávkovat.
Jedu podle tréninkového plánu
Nejvíce mě vždycky k tréninku povzbudí nějaká meta – zajímavý závod, který je mojí velkou výzvou. Když má k tomu ještě přesně sestavený tréninkový plán, tak prostě podle něho jedu a nepřemýšlím, že bych vynechala nebo že bych ho nedodržela. Prostě chce to řád a podle toho se jede. Tečka. Přesně takto jsem to měla u Londýnského maratonu a vůbec mi nevadilo, že na něj trénuji sama, protože Míša zase jel podle toho svého.
Vsázím na rychlé písničky
Přiznám se, že u běhu téměř nic neposlouchám, jen v některých silničních závodech si beru sluchátka, abych hudbou „překryla“ funění dalších běžců. A že to teda někdy je dost barvité! Když ale vím, že se mi moc nechce jít běhat, hudba mi dost pomůže. Mám ráda rychlou a údernou, která určí tempo mých kroků a která mi dodá energii. S ní to najednou jde a pak mám pak i pocit, jako bych letěla.
Snažím se obalamutit hlavu
Zejména v závodech, kde se běží do kopce, potřebuji, aby hlava moc nepřemýšlela, ale aby tělo šlo jako stroj. Proto se nikdy nedívám nahoru, kolik toho mám ještě před sebou. Pak mám pocit, že to vůbec neutíká a vrchol je v nedohlednu. Když ale koukám pár metrů před sebe, utíká pode mnou cesta jako na běžícím páse a ani se nenaděju a jsem nahoře. Když jsem jezdívala na kole, fungovalo mi to úplně stejně.
A co vy? Co funguje vám?