Nevyzpytatelný budějovický půlmaraton

Ladit formu na konkrétní závod je velká alchymie. Trénink směřuje k cíli, který je měsíce, týdny, nakonec jen dny vzdálený. Vše se blíží, jde dobře, až v posledních hodinách se něco stane. Něco, co občas jde a občas nejde ovlivnit. Jaký byl náš sobotní Matonni půlmarton České Budějovice? 

SOŇA

Když jsem tady loni běžela štafetu, zbyl na mě druhý úsek a ten jsem si pěkně protrpěla. Proto jsem byla zvědavá, jak bude vypadat celý závod. Nějak jsem měla v hlavě, že budou tropy, takže jsem si s sebou zabalila tílko a opalovací krém. Naštěstí mi Míša řekl, ať přibalím i budu, to kdyby pršelo.

A ono pršelo a hezky. Byla mi pěkná kosa, avšak ideální počasí na běh. A taky že se běželo hezky. Atmosféra byla dokonalá a navíc jsme běželi pro denní stacionář pro postižené děti Bazalka, který podporují i naši kamarádi – motocykloví závodníci Kuba a Matěj Smržovi. První kilometry městem ubíhaly, druhou půlku už jsem znala a tak jsem věděla, co mě čeká. Mám ráda, když trať znám. Doběhla jsem do cíle a byla nadšená.

Jenže pak na mě padla neskutečná únava. Poprvé po závodě mě bolely nohy, potřebovala jsem si sednout, napít se a najíst. Jenže jsme museli s kluky Smržovými vylosovat soutěž a tak se únava ještě přidala. V půl jedenácté jsme si konečně, po hodině a půl od doběhu, dali večeři a pak vyrazili domů. Cesta byla náročná, dorazili jsme až v půl druhé ráno.

Zvlášní – znám při závodě pocity, že nemůžu při běhu, ale po závodě tak šílená ztráta energie, to jsem ještě nezažila, ani po maratonu. Přikládám to nedostatečně výživnému jídlu před závodem a taky tomu, že jsem se hned po doběhu nenajedla. Moje tělo to potřebuje. Možná mi i dávalo najevo, že potřebuje odpočívat a ne být každý víkend na závodech. No něco na tom asi bylo, ale jinak pocit dokonalý – krásný závod, kamarádi a skvělí lidé z Bazalky a z RunCzechu za to určitě stáli.

MICHAL

Přesto, že jsou pro mě letos vrcholem sezony alpské závody, silniční sezóna měla vyvrcholit v Českých Budějovicích. Zároveň to měl být tes přípravy do kopců. Předchozí závod v Hostivicích se mi i přes velké vedro povedl. K tomu jen lehký trénink v Itálii zkrátka akorát na vyladění formy. Až do pátku šlo vše podle mých představ. Jenže pak to přišlo. Možná jsem se trošku přejedl na Soniččině oslavě narozenin, možná jsem špatně zvolil kombinaci jídel, ale od pátku mi začalo být těžko od žaludku a do soboty už jsem se probudil i s lehkými bolestmi. Ani chvíli jsem neuvažoval, že bych neběžel, bylo jasné, že je to jen trávení a s tím se běžet dá, naopak mi běh trávení vždy spraví.

Jsou tři hodiny po poledni a Budějovice nás vítají lehkým deštíkem. Je mi z toho docela smutno. Ideální počasí, forma jak má být a já se cítím leda na nenáročný trénink. Náladu mi lepší setkání se spoustou kamarádů a známých. Hlavně bráchové Smržovi, kteří společně založili Běžímpro.cz za které tady poběžíme pro Centrum Bazalka.

Start se blíží, je čas jít do svého koridoru. Seznamuji se s vodiči na 1:40, snad se jich udržím. Poslední rozdýchání, trošku rozkmitat nohy a je tady start. Počáteční tempo mi vyhovuje, cítím dost energie a fandění diváků mě nechává zapomenout na bouřící žaludek.

Euforie z běhu funguje skvěle, ani nevím jak a už jsme na pátém kilometru. Diváci stále bouří a dodávají nám energii. Libuji si, jak jsou Budějovice placaté a umožňují mi držet stabilní tempo. Jen co si to řeknu, je tady kopec na 11. kilometru. Není nijak prudký, ale diváků je tu minimum a není tak nikdo, kdo by nás hnal vpřed. Polevuji tempo a hned se ozvou i bolesti a lehké křeče. Hážu do sebe Magneslife, během chvíle cítím úlevu v nohách a křeče jsou pryč, bolest ale nemizí. Nezbývá než zatnout zuby a makat. Vodiči se mi ztrácejí v dáli, ale stále mám vizuální kontakt. Doufám, že když přejde bolest, mohl bych je ještě dohnat.

Vracíme se zpátky do centra, opět přibývá diváků, opět to jde lépe. Jen bolest neustupuje, stupňuje se. Poslední dva kilometry. Zatínám zuby a nutím hlavu, aby vnímala jen běh. Kdykoli na chvíli polevím v soustředění, tempo mi padá. Nutím se do posledních metrů 300, 200, 100 a je to tady cíl. O dvě minuty později, než jsem měl v plánu 1:41:30. Nejsem vůbec unavený. Jen to prostě dneska nešlo.

I přesto, že jsem svůj cíl nesplnil, byla to užitečná lekce a dokázal jsem si, že i když není vše ideální, dokážu se překonat a jít za hranici pohodlí. Hodně mi k tomu pomohlo i to, že jsem běžel pro dobrou věc a nebyl jsem sám, spolu se mnou Soničkou, Kubou a Matějem Smržovými běželo dalších asi 50 běžců pro Bazalku. Viděli jsme je na trati, vzájemně jsme se povzbuzovali. Podporovali nás i diváci, bylo to zkrátka úžasně elektrizující. Zkuste to také někdy, je to strašně fajn!

Napsat komentář