Maraton v hale: Jak přijít (nejen) o vítězství a jak to nevzdat

Některé závody jsou fakt originální – kde jinde si zaběhnete 105 koleček, o pět sekund vám uteče vítězství i kde najednou potkáte tolik zvučných jmen? Sobotní Smrž Auto-Moto T1 maraton v Budějovicích byl plný nečekaných dobrodružství, překvapení i výkonů. 

Loni jsem tady běžel štafetu, tedy jen deset kilometrů a dalo mi to zabrat: poznal jsem, jak je trať tvrdá, jak jsou zatáčky bolestivé. Letos jsem se rozhodl pro celý maraton – tedy 105 a půl kola. Ještě ve středu před závodem jsem se necítil stoprocentně –  lehké nachlazení, které bych za jiných okolností přešel, jsem poctivě vyležel. V pátek už ale bylo vše perfektní, i dlouhodobý problém se stehenním svalem ustoupil. Mohl jsem se tak těšit na závod.

Na start jsme museli dorazit s obrovským předstihem – Sonička totiž nechtěla kroužit tak dlouho a zvolila pěti kilometrovou trať. Aspoň jsem ji mohl fandit a užít si atmosféru ve skvělé partě.

Sonička odstartovala, začala rozvážně a nechala si ostatní děvčata trochu utéct, ale už ve třetím okruhu se usídlila na druhém místě a postupně stahovala metry na první. Vím, jak nesnáší, když ji ženu, občas jsem se ale neubránil a snažil se ji popohnat. To byl nervák, chtěl bych ji poradit, kdy přidat, ale má vlastní hlavu. No tak teď doběhni ji, říkám si. Přidej makej. Najednou je tu poslední kolo. Volám to na ní, stahuje běžkyni před sebou, ale na cílové rovince jako by nic, až posledních deset metrů zrychlí a až za cílovou čarou zvedá ruce. Potom mi řekne: „Já myslela, že běžíme ještě půl kola a doženu jí na příští rovince…“ No co, i tak je pro mě nejlepší, je z toho krásné druhé. místo – uteklo jí o pět sekund. Je to ale skvělá inspirace pro můj závod.

Do něj ale zbývá ještě hodně času, ten nám zpříjemní návštěva Barči s rodinou a přáteli, která je jedním z nejveselejších lidí, jaké znám a kteří se na nás přišli podívat. Bára je upoutána na vozíček a jediné, s čím může dobře hýbat, je hlava. Krásně kreslí – pusou. A právě pro ni jsme na našich narozeninách, v charitativní tombole, vybrali obnos, který jsme jí tu osobně chtěli předat. Jsme rádi, že jsme ji pomohli, aby měla svůj vysněný, hlasem ovládaný počítač. Jenže abychom si mohli všichni popovídat, museli jsme jít dál od reproduktorů a pak jsme na druhé straně haly neslyšeli, že je vyhlašování vítězů. Proto Sonči bedna a předávání cen bohužel uteklo. Až později připraví Kuba Smrž speciálně pro ni malé předávání, viz fotka.

Mezi pětkou a maratonem se běží ještě půlmaraton, na který se chystá Radek Brunner. Je to po dlouhé době jeho první závod, loni tady vyhrál celou vzdálenost, letos běží jen půlku. Trošku vtipkuje, ale také trošku zazmatkuje, když si přiváže čip k jiným botám. Jsou tady ale dvě jeho „asistentky“ – Sonča i Radka Churáňová mu pak pomáhají se zavazováním těch správných bot. Zkrátka se nenudíme.

Všechen ten ruch mě zbavil nervozity před startem. Krátké rozběhání a jdeme s Kubou Smržem na start. Plán je běžet společně. Jenže v tom se ozve „START“ a mě se nějak setmí před očima a vybíhám o něco rychleji. Takticky se brzdím, abych tempo nepřepálil, ale směřuji vše k času 3:30.

S Kubou tak prohodím vždy jen pár slov jednou za deset kol. Až do 50. kola držím správné tempo. Usmívám se, od Soničky mám prvotřídní servis. Fandí mi spousta lidí kolem trati, Radek občas přihodí nějakou radu, na co nesmím zapomenout. Tempo pod 2 minuty na 400 m okruhu, super! Sleduji informační tabuli a jak stahuji jednoho soupeře za druhým. Jenže pomalu se ozývá stehenní sval, kombinace ostrých zatáček a tvrdého povrchu mu dává zabrat. Pětašedesáté kolo v zatáčce k cíli se snažím správně zakopávat a najednou mi stehnem projede ostrá bolest křeče. Zastavuji. Párkrát nohu promasíruji a zkouším to rozběhnout. Na protější straně cílové rovinky opět zastavuji a házím do sebe Magneslife.

Dan Orálek, který musel ze zdravotních důvodů závod vzdát, ke mně přibíhá a radí ať to vyklusám. Ano nesmím zastavovat, to vytuhnu a bude to horší. Pomalý pohyb, omezit zátěž a snažit se to lehce rozhýbat. Asi jsem málo poslouchal, co mi radil Radek, abych pil. No teď to nevzdám, to je jeho další rada, pokud to jde, musíš dokončit. Rychle zvažuji, jaká je to bolest, jestli svalu příliš neuškodím. Zhodnocuji, že pokud to nebudu rvát, tak si sval nepoškodím a snažím se pokračovat. Pomalu se rozbíhám, chvílemi se bolest vrací, chvílemi se mi běží dobře. Dan mi po pár okruzích podá ještě solnou tabletu. Pro jistotu, už je sice asi pozdě, ale ničemu to neuškodí a já zabráním větším problémům.

Dohání mě Kuba, stáhl jedno kolo. Fajn, tak poběžíme chvíli spolu. Na mluvení už ale nemám náladu. Vidím trochu rozmazaně, od slz bolesti. Počítám každé kolo. Sice mi kolem trati hlásí, kolik kol zbývá, já to ale nepotřebuji. Mám přesný přehled. Je to vidina cíle, co mě drží na nohou. Už nesleduji soupeře, jen ubývající čísla zbylých okruhů. Poslední dvě kola. Sonička mohutně fandí. Snažím se vyždímat zbytky sil. Poslední kolo, už ani nevnímám bolest stehna. Mám jen vztek, že mám tolik síly a nemůžu ji použít, nechci si ublížit. Cíl! Je to za mnou! Objetí od Soničky. Pomalu začínám vnímat. Děkuji všem, co mě tlačili vpřed a drželi na nohou. Tentokrát jsem to opravdu potřeboval.

Nevím co mě vede k tomu, absolvovat tyto šílenosti, ale příští rok jdu zase. Ta parta, která se tady pokaždé sejde, to je zkrátka k nezaplacení. A Sonička si bude moct zase sáhnout na bednu. Už totiž bude dobře vědět, kde je ten správný cíl.

Zajímá vás, co je Bazalka, pro kterou jsme běželi?

Je to budějovický stacionář pro těžce postižené děti, který funguje jako nezisková organizace. Proto je pro ně každý finanční dar velmi důležitý. A tak, aby se o Bazalce dozvědělo co nejvíce lidí, jsme díky jejím patronům, motocyklovým závodníkům – Kubovi a Matějovi Smržovým, běželi v jejích barvách. Bráchové Bazalku podporují a pořádají pro ni každoročně charitativní závod Svatojánský kopeček. Pokud se o Bazalce chcete dozvědět více nebo se stát jejími přáteli, podívejte se na stránky www.centrumbazalka.cz.

Napsat komentář