Pražský půlmaraton 2019 – jak se slaví výročí svatby během

Závod, který má pro nás hned dvojitý význam – tady jsme se seznámili a tady jsme se přímo loni i vzali. Jaké to pro nás bylo letos v „plné polní“?

MICHAL:

Běh ruku v ruce, přání od všech kolem, to byl loňský rok. Svatební půlmaraton, to už se nedá zopakovat. Letos na první výročí, jsem se těšil hlavně na to, že si poprvé zaběhnu Sportisimo půlmaraton Praha jako závod. Až do teď jsem ho vždy běžel s někým, buď abych ho dovedl na jeho první půlce nebo loni se Soničkou, abych si ji vzal.

Nervozitu před startem rozbíjí setkávání s přáteli. Všichni napjatě očekávají start prvního letošního velkého závodu. Na dotaz, jestli poběžíme spolu, odpovídáme jednohlasně, ne to nejde, běžet spolu závod je nejlepší způsob, jak se pohádat.

Na poslední chvíli stíhám záchod, ale už ne svůj koridor. Vybíhám tak až s vodiči na 1:45, protože se cítím dobře, jdu s tempem trošku výš, než bych měl. Ale co běží to samo, předbíhat se jakš takž dá, a tak se nebrzdím. Snažím se dohnat vodiče na 1:40. Soustředím se jen na běh, v hlavě kalkuluji, kdy vzít magnézko, kdy endurosnack a kdy turbosnack. Mám jasně promyšlenou strategii, kterou ale vyšší tempo trošku rozbíjí.

Přibíhám na Smíchov, zde se rozhoduji lehce zvolnit na původně plánované tempo. Začínám cítit, že jsem to trošku přepískl. Beru si gel a po chvíli se zdá, že je vše OK. Tempo už ale nestupňuji. Mám náskok, nebudu to už hrotit. Dalších pár kilometrů další občerstvovačka a já na ni trošku neuváženě zpomaluji. Opět lehce vytuhávají nohy zkouším to zahnat magnézkem. Po přeběhu zpět na druhou stranu Vltavy si musím přiznat, že to nepomohlo a házím do sebe první turbosnack. Během okamžiku cítím, jak se nohy uvolňují a u Rudolfína se zase dostávají do otáček. Opět zbytečně brzdím na občerstvovačce, stačila by mi houbička, když už jsem pil na Smíchově, ale co je horko a nechci riskovat.

Naštěstí následuje běh pod kyvadlem a tady mě to doslova nahodí. Vzpomínka na loňský rok a naše „Ano“ to je vzpruha, jako nic jiného. Až do Holešovic přeletím jako vítr. Až tady začínám opět cítit nohy, jenže nechci plýtvat turbosnackem už teď, musím vydržet až na 17 km. Zatínám zuby a šlapu, jak to jde. Náskok pomalu ztrácím, ale stále to vypadá na čas pod 1:40. Jenže přede mnou je dlouhá rovinka v Karlíně. Peru se s ní, co to jde, nohy přehřáté ani ne tak teplem, ale přepáleným začátkem a ty odmítají poslouchat. Sedmnáctý kilometr je tady a konečně si dopřávám druhý turbosnack a hned cítím tu změnu. Místo betonu mám zase svaly. Vracím se do tempa, do toho ještě fanoušci z Adventního běhání, plácáme si je to paráda, mám zase síly na rozdávání.

Husákovo ticho a v něm trochu dalšího ochlazení mě udržuje v tempu. Následný kopec po kostkách mi sice nedělá radost, ale už cítím cíl. Zatáčka na most a zase vidím schody pod kyvadlem, jako bych dostal další dávku energie. U Strakovky obrovská podpora od adidas runners, teď už se do toho musím opřít. Před cílem je kamarádů čím dál více, slyším další podporu, teď od Lucky s Kubou pak další jen zaslechnu a těsně před cílem Petra, sprintuji a je to za mnou. Paráda, sice o 3 minuty pomaleji, než byl plán, ale přesto šťastný. Už jen počkat na Soničku. Jsem šťastný, že si spolu užíváme radost v cíli.  Krásná oslava prvního výročí.

SOŇA

Půlmaraton je moje nejoblíbenější závodní trať. Desítka je pro mne příliš rychlá a maraton už dlouhý. Tady to je kompromis. Navíc pražský je moje srdcovka a moc se mi líbí „kochací“ trať, kdy se běží krásnou Prahou. Často se mi pak stává, že když jedu autem, přesně vím, jak se mi tady běželo na půlmaratonu.

Sobotní ráno jsme byli před Rudolfinem včas, až tak že atmosféra byla nezvykle klidná. To se ovšem za několik desítek minut změnilo. U tak velkých závodů je atmosféra prosycená zvláštním napětím a očekáváním, jaké to na závodě bude a jak to každý dnes dá. I já byla nervózní, zvláště když na poslední chvíli bylo těžké se pak davem probojovat do úschovny a pak do koridoru – jó to se stane, když se zapovídáte s kamarády.

Výstřel – dojít ke startu a běží se. Nepřepálit začátek. Přesně si vzpomínám, jak jsme tady loni běželi ve svatebním. Kilometry ubíhají, ale občas je těžké probojovat se mezi jinými běžci, zejména okolo vodičů. Běží mi to, ale cítím, jak nemám dostatek sil, jaké bych chtěla. Je horko a také nejsem v té nejlepší fázi – PMS se hlásí a tělo jede ztěžka. Avšak ubíhá to – piju na každé občerstvovačce a energii dobíjím Carbonexem a kouskem mojí oblíbené energy tyčinky Voltage, která mému žaludku vyhovuje více, než gely.

Dvanáctý kilometr mi vžene slzy do očí – právě tady, pod Letenskými schody, stála svatební brána, tady byly naše rodiny a přátelé a tady jsme si řekli „ano“. Hned se mi plná emocí běží lépe.

Na 17. kilometru v Holešovicích potkávám Přemka ze Šneků v běhu, který má problém s nohou, ale nechce se vzdát. Chvíli běžíme spolu, ale Přema mě posílá, že to musí zvládnout sám, že je to i psychická příprava na maraton. Běžím dále, dlouhá rovinka do Karlína. Před Husákovým tichem mě povzbudí Babeta z Advetního běhání. Právě tady nás loni občerstvovali prossecem, takže jsem myslela, že snad ani nedoběhneme.

Už vím, že to je jen kousek. Běžím, co to dá. V cíli mě čeká Míša, je to vždy to nejkrásnější z celého závodu. Ruku v ruce si jdeme pro medaile. Jsem unavená, ale šťastná. Sice to letos nevyšlo úplně dle mých představ, avšak vím, že ještě není všem dnům konec. Vše zalepují kamarádi a fanoušci, které v cíli potkáváme a vnímáme tu jinou atmosféru, než na startu. Vše je protknuté štěstím a dobrou náladou.

Pokud se chcete byste chtěli vědět jak dopadla elita a další informace z oficiálních zdrojů můžete se podívat třeba na web Sportisimo, kde najdete také další fotografie.