Pražský půlmaraton 2019 – jak se slaví výročí svatby během

Závod, který má pro nás hned dvojitý význam – tady jsme se seznámili a tady jsme se přímo loni i vzali. Jaké to pro nás bylo letos v „plné polní“?

MICHAL:

Běh ruku v ruce, přání od všech kolem, to byl loňský rok. Svatební půlmaraton, to už se nedá zopakovat. Letos na první výročí, jsem se těšil hlavně na to, že si poprvé zaběhnu Sportisimo půlmaraton Praha jako závod. Až do teď jsem ho vždy běžel s někým, buď abych ho dovedl na jeho první půlce nebo loni se Soničkou, abych si ji vzal.

Nervozitu před startem rozbíjí setkávání s přáteli. Všichni napjatě očekávají start prvního letošního velkého závodu. Na dotaz, jestli poběžíme spolu, odpovídáme jednohlasně, ne to nejde, běžet spolu závod je nejlepší způsob, jak se pohádat.

Na poslední chvíli stíhám záchod, ale už ne svůj koridor. Vybíhám tak až s vodiči na 1:45, protože se cítím dobře, jdu s tempem trošku výš, než bych měl. Ale co běží to samo, předbíhat se jakš takž dá, a tak se nebrzdím. Snažím se dohnat vodiče na 1:40. Soustředím se jen na běh, v hlavě kalkuluji, kdy vzít magnézko, kdy endurosnack a kdy turbosnack. Mám jasně promyšlenou strategii, kterou ale vyšší tempo trošku rozbíjí.

Přibíhám na Smíchov, zde se rozhoduji lehce zvolnit na původně plánované tempo. Začínám cítit, že jsem to trošku přepískl. Beru si gel a po chvíli se zdá, že je vše OK. Tempo už ale nestupňuji. Mám náskok, nebudu to už hrotit. Dalších pár kilometrů další občerstvovačka a já na ni trošku neuváženě zpomaluji. Opět lehce vytuhávají nohy zkouším to zahnat magnézkem. Po přeběhu zpět na druhou stranu Vltavy si musím přiznat, že to nepomohlo a házím do sebe první turbosnack. Během okamžiku cítím, jak se nohy uvolňují a u Rudolfína se zase dostávají do otáček. Opět zbytečně brzdím na občerstvovačce, stačila by mi houbička, když už jsem pil na Smíchově, ale co je horko a nechci riskovat.

Naštěstí následuje běh pod kyvadlem a tady mě to doslova nahodí. Vzpomínka na loňský rok a naše „Ano“ to je vzpruha, jako nic jiného. Až do Holešovic přeletím jako vítr. Až tady začínám opět cítit nohy, jenže nechci plýtvat turbosnackem už teď, musím vydržet až na 17 km. Zatínám zuby a šlapu, jak to jde. Náskok pomalu ztrácím, ale stále to vypadá na čas pod 1:40. Jenže přede mnou je dlouhá rovinka v Karlíně. Peru se s ní, co to jde, nohy přehřáté ani ne tak teplem, ale přepáleným začátkem a ty odmítají poslouchat. Sedmnáctý kilometr je tady a konečně si dopřávám druhý turbosnack a hned cítím tu změnu. Místo betonu mám zase svaly. Vracím se do tempa, do toho ještě fanoušci z Adventního běhání, plácáme si je to paráda, mám zase síly na rozdávání.

Foto: Honza Vošahlík

Husákovo ticho a v něm trochu dalšího ochlazení mě udržuje v tempu. Následný kopec po kostkách mi sice nedělá radost, ale už cítím cíl. Zatáčka na most a zase vidím schody pod kyvadlem, jako bych dostal další dávku energie. U Strakovky obrovská podpora od adidas runners, teď už se do toho musím opřít. Před cílem je kamarádů čím dál více, slyším další podporu, teď od Lucky s Kubou pak další jen zaslechnu a těsně před cílem Petra, sprintuji a je to za mnou. Paráda, sice o 3 minuty pomaleji, než byl plán, ale přesto šťastný. Už jen počkat na Soničku. Jsem šťastný, že si spolu užíváme radost v cíli.  Krásná oslava prvního výročí.

SOŇA

Půlmaraton je moje nejoblíbenější závodní trať. Desítka je pro mne příliš rychlá a maraton už dlouhý. Tady to je kompromis. Navíc pražský je moje srdcovka a moc se mi líbí „kochací“ trať, kdy se běží krásnou Prahou. Často se mi pak stává, že když jedu autem, přesně vím, jak se mi tady běželo na půlmaratonu.

Sobotní ráno jsme byli před Rudolfinem včas, až tak že atmosféra byla nezvykle klidná. To se ovšem za několik desítek minut změnilo. U tak velkých závodů je atmosféra prosycená zvláštním napětím a očekáváním, jaké to na závodě bude a jak to každý dnes dá. I já byla nervózní, zvláště když na poslední chvíli bylo těžké se pak davem probojovat do úschovny a pak do koridoru – jó to se stane, když se zapovídáte s kamarády.

Výstřel – dojít ke startu a běží se. Nepřepálit začátek. Přesně si vzpomínám, jak jsme tady loni běželi ve svatebním. Kilometry ubíhají, ale občas je těžké probojovat se mezi jinými běžci, zejména okolo vodičů. Běží mi to, ale cítím, jak nemám dostatek sil, jaké bych chtěla. Je horko a také nejsem v té nejlepší fázi – PMS se hlásí a tělo jede ztěžka. Avšak ubíhá to – piju na každé občerstvovačce a energii dobíjím Carbonexem a kouskem mojí oblíbené energy tyčinky Voltage, která mému žaludku vyhovuje více, než gely.

Dvanáctý kilometr mi vžene slzy do očí – právě tady, pod Letenskými schody, stála svatební brána, tady byly naše rodiny a přátelé a tady jsme si řekli „ano“. Hned se mi plná emocí běží lépe.

Na 17. kilometru v Holešovicích potkávám Přemka ze Šneků v běhu, který má problém s nohou, ale nechce se vzdát. Chvíli běžíme spolu, ale Přema mě posílá, že to musí zvládnout sám, že je to i psychická příprava na maraton. Běžím dále, dlouhá rovinka do Karlína. Před Husákovým tichem mě povzbudí Babeta z Advetního běhání. Právě tady nás loni občerstvovali prossecem, takže jsem myslela, že snad ani nedoběhneme.

Foto: Honza Vošahlík

Už vím, že to je jen kousek. Běžím, co to dá. V cíli mě čeká Míša, je to vždy to nejkrásnější z celého závodu. Ruku v ruce si jdeme pro medaile. Jsem unavená, ale šťastná. Sice to letos nevyšlo úplně dle mých představ, avšak vím, že ještě není všem dnům konec. Vše zalepují kamarádi a fanoušci, které v cíli potkáváme a vnímáme tu jinou atmosféru, než na startu. Vše je protknuté štěstím a dobrou náladou.

Pokud se chcete byste chtěli vědět jak dopadla elita a další informace z oficiálních zdrojů můžete se podívat třeba na web Sportisimo, kde najdete také další fotografie.

5 komentářů

  1. Sobotní předpověď počasí slibovala relativně nízké teploty, realita na startu ale byla jiná. Jsem zvyklý na Šumavě na nižší teploty, při kterých se mi běhá dobře. Ale na startu měli všichni závodníci stejné podmínky, i já jsem se s relativně vyšší teplotou musel nějak poprat. Poslední asi 3 týdny mě pobolívalo pravé lýtko, běhat se sice dalo, ale žádná sláva to nebyla. Proto ani mé ambice před startovním výstřelem nebyly nijak vysoké. Jak už to na startu bývá, nervozita a očekávání byly veliké, byl to můj 4. závodní půlmaraton za necelé tři roky, které běhám. Vedle mě stála na startu manželka Milena, která také běžela svůj čtvrtý půlmaraton. Poslední pusa pro štěstí, výstřel a běžíme, potkáme se až v cíli. V plánu jsem měl 1. km běžet volněji a to v čase kolem 5:00, což se také povedlo a v davu, který mě hnal dopředu jsem ukočíroval tempo na 4:55, tedy spokojenost. Od 2. km jsem zrychlil na tempo 4:30/km a to jsem si chtěl držet nejméně do 10 km. To se v průběhu prvních kilometrů zdálo jako reálné, běželo se výborně, jen do 4. km byl dav běžců občas tak hustý, že se muselo kličkovat, zpomalovat a zase zrychlovat. Ale kilometry ubíhaly samy, dýchalo se parádně na tu rychlost. Na první občerstvovačce jsem se malinko napil vody a běžel dál. Po 10. km dav fandících fanoušků zhoustl, neskutečná atmosféra a začal jsem nepatrně zrychlovat. Na Klárově před 11 km jsme se opět malinko napil vody, ale jen jeden hlt, vzal si houbičku a trochu se ochladil, začínalo mi být horko. Až na 4. km byly všechny lehce pod 4:30/km, byl jsem spokojený, že se běží parádně. První lehká krize v tempu přišla na 13 km, ale po pár stech metrech jsem zrychlil a čas dohnal. Lehce jsem zpomalil na 15. km v oblasti Libeňského mostu, kde se trasa stáčí zpět k cíli. Tady byl čas 4:35 a lehce mi tuhly nohy. Využil jsem občerstvovačku a lokl jeden doušek iontákového nápoje. To mě ještě zdrželo a čas se zhoršoval. Ale nemínil jsem se vzdát a opět jsem přidal, běžci kolem mě pomalu ztráceli na tempu, někteří odpadali a to mě psychicky povzbudilo, že sílu ještě mám. Dlouhá rovinka v Karlíně a následný přeběh kolem hotelu Hilton mi moc rychlostně nešel, v plánu bylo tady původně zrychlit někde ke 4:20, ale to se nedařilo, byl jsem rád za tempo 4:30 až 4:35. Ale někteří další běžci zpomalovali více než já. Tady už to bylo o psychice a vůli. V dohledu ukazatel 20. km. Pomalu byl čas vydat ze sebe poslední síly a zrychlit. Ale kde přesně? Odbočka kolem úřadu vlády a cca 700 m do cíle. Byl čas přidat, pomalu jsem nabíral na tempu, mohutný dav lidí mě pomáhal zrychlovat. Kouknu na hodinky a tempo 4:12 mě potěšilo. V polovině Mánesova mostu jsem ještě více přidal a předběhl na 300 metrech odhadem dalších 15 závodníků. Poslední zatáčka a cíl přede mnou, zrovna začala hrát Česká hymna pro nejlepší české běžce. Maximální možný sprint, ruce nad hlavou a je to tam… nový osobák v oficiálním čipovém čase 1:34:50… zlepšení o více jak 3 minuty a 12 sekund. SUPER. Neskutečná radost a chvilková únava. Za cílovou páskou jsem čekal na manželku a k mému údivu přiběhla v parádním čase 1:51:24, což bylo o téměř 9 minut lepší než před rokem. Během celého závodu jsem neužil žádnou podporu ve formě gelu, tyčinky, hořčíku a jiných přípravku, jen jeden hlt iontáku a dva hlty vody..

    1. Ahoj Ivo, děkujeme za krásný report ze závodu a moc Ti gratulujeme k úžasnému osobáčku! Moc rádi jsme Tě osobně poznali. Těšíme se na příště! Ať Ti to běhá!

      1. Ahoj Soňo, rádo se stalo. Třeba se potkáme při nějakém dalším závodě, my se chystáme s manželkou třeba na půlku v Českých Budějovicích… loni jste tam také běželi 🙂

        1. Ano, ano Ivo. Ty máš ale pamatováka. Jestli Budějovice poběžíme, budeme se moc těšit!


Leave a Reply