Vltava Run 2019 – bahno, vůle, zima i strach

Návykový – tak by se dal jedním slovem popsat legendární štafetový závod vedoucí okolo Vltavy, 360 kilometrů až do Prahy. Dobrovolně tady nespíte, makáte za tým do morku kostí, skoro pořád jste v autě a na jídlo někdy ani není čas. Proč všichni tento závod tak milují, že je celý vyprodaný za pouhé dvě minuty?

Soňa:

Dobrovolně se na Vltava Runu „trýzním“ už po čtvrté. Vím, co mě čeká a jak se mám vybavit a připravit. Letos hlásili špatné počasí, ale nevěřila jsem tomu. Vyprší se a bude dobře – říkala jsem si. Jenže to jsem se spletla.

Déšť mi nevadí, běhám v něm ráda. Propršený byl celý Wings for Life ve Vídni, tak to zvládnu i tady. První úsek začínal pořádným slejvákem. Z Lenory jsem už běžela, tak jsem trasu znala a běželo se hezky. Díky kšiltovce nepadal déšť do očí a počasí se dokonce zlepšilo. Paráda! Jak to jde krásně, říkala jsem si.

Druhý úsek, trasa č. 15 mě však přesvědčila, že to až taková sláva nebude. Pršelo jako z konve a já vyběhla hned do lesa. Trasa slibovala 30% trailu a 70% silnice. Lesní cesty miluju, ale ne ve dešti. Povrch, který vedl z kopce se změnil na jedno velké kluziště – i když jsem měla kvalitní boty, které zvládnou terén  i silnici, kořeny i kameny klouzaly, bahno podjíždělo. Byl to mazec.

Třetího úseku jsem se bála. Zjistila jsem totiž, že vede přes les a to zrovna běžím v noci. Sama v noci a lesem? Proč jsem si to před závodem, kdy se dají měnit úseky, neprohodila? Jenže nikdy nevíte, v kolik zrovna poběžíte, když je tým rychlejší, (což náš byl), časy se posouvají. V autě jsem byla jediná holka. Proč zrovna já? Proč to nejde přehodit, proč ostatní běží už za světla? Jak se mi nechtělo! Když jsem si představila les a rozmoklé bahno, chtělo se mi brečet. Navíc v propozicích psali, že terén je náročný. Ztratím se. Kluci mě uklidňují, že mě budou sledovat a že pokud se vychýlím z cesty, tak zavolají. Míša si cestu se mnou nemůže vyměnit, pravidla to zakazují a běží hned po mě, takže můj úsek nemůže za mě vzít. Jenže to nechci vzdát. A když se něčeho bojíte, většinou to není tak horké.

Rozespalá startuji. Únava odpadává, neprší. Přede mnou vidím světlo čelovky, za mnou běží další. Nejsem sama. Cesta v lese je široká, neklouže a krásně drží. Na přeběhnutí potoka jsem připravená, vím o něm. Stoupám do kopce. Kde je ten náročný terén? Vbíhám na silnici a vím, že to nejhorší mám za sebou. Přibíhám do cíle svého posledního úseku, předávám štafetu Míšovi a jsem ráda, že jsem to nevzdala.

Velké díky patří celému týmu Rungo Srdcaři, který držel pospolu a běžel, co síly daly. Tři holky (Soňa, Péťa, Klárka) a devět kluků ( kapitán Filip, Míša, dva Danové, Honza, Míra, Vítek, Martin, Tomáš) makalo jako o život, přitom jsme se podporovali a vše spolu zvládli.

Děkujeme také naším partnerům, díky kterým byl závod mnohem komfortnější – Paul Mitchell se nám postaral o auta, která nás vezla a vybavil nás produkty na vlasy, které ocení i sportovec na cestě – třeba suchý šampón.

Zdravé stravování nám zase dodalo výtečná a zdravá jídla, takže jsme se nemuseli starat o to, kde se najíme. Tapiokové dezerty, hummus nebo špaldové saláty byly vynikající a dodaly nám energii na celý závod.

Michal

Je jen málo případů, kdy se těším na to, jak se nevyspím – jedním z mála je Vltava Run. Závod, kde povětšinou dvanáctičlenné týmy štafetově zdolávají trasu dlouhou 360 kilometrů. Já se postavil na start už po šesté a vždy s partou skvělých kamarádů.

Startovní čas našeho týmu 7:40 spolu s faktem, že jsme se Soničkou v prvním autě znamenal, že se pořádně nevyspíme ani před startem, ale pořád jsme na tom lépe než ti, co startovali ve 4, brrrr to bych z postele nevylezl.

Můj první úsek byl číslo 2, běžel jsem ho i loni táhlé stoupání, pak rychlý sešup a opět stoupat do cíle. Ani metr místa k odpočinku. Pár minut před plánovanou předávkou do sebe házím jeden turbosnack a snažím se trošku rozhýbat. Pár rovinek, rychlá abecedka na místě a už vidím Dana, jak dobíhá. První předávka se nedaří, štafetová páska nám padá na zem. Úplně cítím ty pobavené pohledy ostatních. Neměli jsme se předvádět a předávat si z ruky to ruky, ono efektní plácnutí je zkrátka riziko a málo kdy vyjde. Zvedám tedy štafetu a vyrážím. Pěkně z ostra, potřebuji se zahřát. Po ránu je na Šumavě lehce pod pět stupňů, ale neprší, a tak jsem jen v tričku a kraťasech. Po pár metrech už mi je teplo. Hned na začátku předbíhám první skupinku soupeřů. Stoupám a sleduji, jak rychle mizí v dáli. Dlouhé kilometry se soustředím jen na svůj běh a krásnou přírodu. Už dobrou půl hodinu jsem neviděl jiného běžce. Beru druhý turbosnack, ten mi dodá energii až do cíle.

Blíží se vrchol stoupání a já konečně vidím další běžce. Stupňuji tempo, chci je dohnat ještě při výběhu. Bohužel se mi rozvazuje tkanička. Školácká chyba, měl jsem si dát dvojitý uzel. Zdržuje mě to a rozhodí tempo, dalších sto metrů se do něj snažím znovu dostat. První běžec je můj a hned na to přichází seběh. Kousek po sjezdovce a pak lesem. Pouštím se dolů. Boty drží a já za sebou nechávám další dva běžce. Sotva se rozběhnu, přichází závěrečné stoupání. Jdou na mě mrákoty, proč zase kopec. V tom slyším, jak na mě někdo křičí: „Pojď, pojď už jen 700 metrů a máš cíl!“ Kamarád Kuba mě dohnal na kole a žene mě vpřed. To jsem potřeboval. Mám novou energii a šlapu nahoru, jak nejrychleji to jde a už je tu předávka, vrážím štafetu Filipovi a křičím na něj ať maká.

Rychlý přejezd. Na Šumavě to má běžec snazší, než auto. Naštěstí jde vše dobře a nikde ještě nejsou kolony. Tak hladce jako teď jsme to nezvládli ještě nikdy. Díky sledování polohy máme perfektní přehled o tom, kde je náš běžec. Předávky jdou jedna za druhou. Teď už si dáváme větší pozor a všechny jdou hladce. Za necelých pět hodin máme první rotaci za sebou. Teď je to na druhém autě. Chvíle volna využíváme nejen k naobědvání, ale také abychom podpořili běžce druhého vozu.

Ani se nenadějeme, a i druhé auto má své první úseky hotové a je to opět na nás. Oblečení stihlo naštěstí uschnout, a tak z pověrčivosti nic neměním. Jen boty. Na mém druhém úseku se hodí trailové Hokky, je tam parádní dlouhý seběh. Bohužel, aby se dalo běžet dolů, musí se i nahoru, a tak si to musím odmakat. Když jsem přebíral, byli jsme na předávce jako první. Zvoní mi v hlavě, že se nesmím nechat předběhnout. Stoupám, opět předbíhám jednoho běžce za druhým. Výškové metry mi ubíhají a já už se nemůžu dočkat zlomu a je tady. Teď to bude sešup. Nabírám tempo, frčím kolem několika soupeřů, kteří nechápou kde jsme se tam vzal. Začíná pršet. Cesta pěkně klouže. Vidím, jak mají co dělat, aby nespadli, já mám ale v seběhu jistotu a boty mě perfektně drží. Běžím doslova v transu, ani si nevšímám, že začala průtrž mračen. Až po předávce Soničce si to uvědomuji, provazy deště všude kolem, vítr lomcuje se stany a voda kolem dělá z parkovací louky kluziště. Úplně mě děsí, že v tomhle musí Sonička běžet. Jenže ji to motivuje. Pádí neskutečně a v cíli úseku je strašně rychle. Tuhle rotaci nám prší víc, než bychom si přáli. V autě je cítit vlhkost. Ještě, že máme všichni dost věcí na převlečení.

Na Hluboké předáváme druhému autu a využíváme nedaleký penzion Bergamo v Budějovicích, kam často jezdíme a máme tu své známé, kde nám na poslední chvíli připraví skvělou večeři a nechají nás i osprchovat. Jako vyměnění můžeme vyrazit na pár minut spánku a pak zase převzít štafetu a hurá na poslední úseky.

Poslední úsek vychází Soničce na noc. Začíná se jí opět ozývat achilovka a začíná mít strach. Domlouváme se, kdo by mohl běžet případně místo ní, já to být nemůžu, mám následující úsek, a to by bylo proti pravidlům. Naši diskuzi rázně utíná a připravuje se sama. Vyráží, nasazuje krásné tempo, trasu zvládá skvěle. Žádné bloudění, kterého se bála. Sotva stíhám dokončit přípravy a už jsem nachystaný na přebírku. I poslední úsek se rozhoduji běžet nalehko, jen v tričku a kraťasech. Přebírám a letím. Najednou vidím značku, která vypadá jako odbočka doprava, ale tady se přece běží rovně. Zastavuji, koukám na hodinky, trasa je opravdu rovně. Ještě jednou pořádně kontroluji značku a ta je zlomená, asi větrem, Takže vypadá, že je tady odbočka, ale není to tak. Znovu se rozbíhám, dávám tak jasně signál běžcům za mnou, kudy.

Podle propozic je tento úsek celý seběh. Co tady teda dělá ten krpál nahoru? Zatínám zuby a šlapu. Konečně dolů. Tak jo, opírám se do toho a věřím, že teď už fakt jenom dolů. Opět kopec nahoru, co to je? Tady má být maximálně chvíli rovinka. Opět se překonávám, drobím krok a šlapu a šlapu. Kopec přitvrzuje. Já ale držím tempo. Píchá mě ve stehně. Nebýt to poslední úsek, zvolním. Takhle ale věřím, že to povolí samo.

Rozednívá se právě v čas, abych na vrcholu kopce zahlédl nádherné údolí s Orlíkem pode mnou. Ještě kousek a odbočuji na z cesty na finální seběh. Musím vzít kšiltovku do ruky, vítr se mi ji snaží servat. Ruce od těla a vyrovnávám v zatáčkách. Někdo říkal, že jsou tady strašné kostky a že ten seběh je nepříjemný. Cože? Tohle je naprosto skvělé. Cítím, jak letím. Poslední metry a jsem pod hrází. Za rozbřesku ji pozoruji nad sebou a zvyšuji tempo při sprintu na předávku. Cože? Tam nikdo není? To snad…uf. Najednou se objevuje Vítek a já mu rychle předávám štafetu. Bere si i blikačku a vráží mi bundu. Co to je? Až teď se objevují kluci s druhou blikačkou, jenže to už Vítek mizí v dálce. Zvládli jsme to, já to mám za sebou.

Další předávky jsou pro nás ještě zajímavější, před námi je stále méně týmů. Na další dobíháme mezi prvními a mnohdy ještě ani nejsou v plném provozu. Vše ale klape perfektně. Časy se objevují chviličku po proběhnutí předávkou, a tak je pro nás kontrola snadná. Víme, že se nás snaží na trati předehnat jedna štafeta, ale my jim vždy zase utečeme. S každým dalším úsekem se ale posouváme i průběžným pořadím. Při poslední rotaci jsme najednou těsně nad top 30. Nechce se nám tomu věřit. Teď uvidíme, co s tím dokáže druhé auto.

Pouštějí se do toho. My teď zjednodušujeme logistiku a pomáháme s přesuny. Na místa posledních předávek dorážíme dokonce dříve, než pořadatelé, vždy to ale stihnou a jsou tam nakonec včas. Poslední předávka. Na ní se scházíme všichni a Míra vyráží zdolat závěrečných 13 kilometrů.

Trochu se strachujeme, ať se do cíle dostaneme včas a můžeme s ním doběhnout. Je to vše na minuty. Čekáme na něj a je tady. Společně běžíme posledních pár metrů. Atmosféra je doslova elektrizující. Necháváme ho protnout cílovou čáru jako prvního. V cíli jsme jako druhý tým na prvním místě. Sice to nevydrží dlouho, ale i tak. Jsme vítězové. Skvělá parta dvanácti lidí, kteří dokáží společně 29 hodin a 19 minut táhnout za jeden provaz – bez dostatečného odpočinku, ale zato se skvělou náladou. Tohle si nenecháme ujít ani napřesrok. Vltavo těš se! My budeme připraveni.

 

3 komentáře

    1. Ahoj Milane, dekujeme moc za mily komentar a gratulaci. At Ti to beha! Oba Te zdravime!


Napsat komentář k Milan Bíbr Zrušit odpověď na komentář