Red Bull 400 Liberec – vstříc můstku až na vrchol

Vždycky, když se nad námi tyčí skokanský můstek, připadáme si pod ním jako malí mravenečci – nechápeme, jak se z něho může skákat. To my ho raději zdoláváme nahoru a po svých. Tentokrát pod Ještědem v Liberci.

MICHAL

I tento víkend bylo nespočet příležitostí, kam vyrazit na závod. My si ale zvolili náš oblíbený, super krátký sprint do velmi prudkého kopce – Red Bull 400.

Tentokrát jsem za ním vyrazili do Liberce. Po Harrachově a Štrbském plese máme s čím  srovnávat. Už samotný příjezd s pohledem na ještědský vysílač přináší monumentální podívanou. Můstky se tak na první pohled jeví ještě větší a budí respekt. A je proč, na 400 metrech trati nastoupáme 140 metrů výškových. Poměr nesrovnatelný s žádným jiným závodem. Není tady kde nabrat síly, nejde si odpočinout. Zhruba 4-10 minut má každý na to, aby se maximálně vyčerpal a podal co nejlepší výkon. Zkrátka výzva, pro kterou se těžko hledá srovnání.

Jenže kromě závodu samotného, je to také skvělé místo na setkávání s přáteli a tak jsme měli před startem co dělat, abychom se všemi aspoň pozdravili, bylo jich opravdu hodně“ vítěz naší soutěže z blogu Viktor, Zdenda, se kterým točíme videa pro RedBull, Lucka s Kubou, Aki, Brokolice, Anežka, Ivet, Lu a Ondra z Red Bullu a spousty dalších. A k tomu ještě stíháme i točit i video ze závodu pro Red Bull.

Se Zdendou a Viktorem startujeme v jednom rozběhu. Plácáme si s ostatními běžci a čekáme na výstřel. Skvělí moderátoři Honza Smetana a Leny nás hecují, výstřel. Sprintuji, ale brzdím se, abych nepřepálil. Vzpomínám si ale na radu Jacoba Bíny: „Napal to a pak drž tempo!“ No dobře, asi jsem to nenapálil dost, nohy šlapou dobře, dýchá se mi skvěle a zdá se, že jsem to zkrátka podcenil. Přidávám a odpoutávám se od Zdendy. Přede mnou je zlom těsně před odrazištěm. Chvíli běžím. Ještě kousek. A opět mě zpomaluje prudké stoupání. Přesto jdu rychleji, než ostatní kolem. Nadávám si, že jsme to nenarval dost, jenže hlava mě prostě do větší intenzity nepustila. Je tady cíl. Nejsem ani zadýchaný. To jsem zkrátka nezvládl.

Dolů to s Viktorem sbíháme. Je to paráda, takhle si to dát 50x a máme maraton. Seběh mi spravil náladu a tak můžu s úsměvem zafandit Soničce. S rozvahou se pouští do svého rozběhu. Chvíli s ní běžím podél trati, abych ji udělal pár záběrů. Po chvíli ji už ale nemám šanci stíhat. Běží naprosto skvěle.

Chvíli na to se dozvídám, že kvůli natáčení poběžíme se Zdendou ještě jednou. Mám radost, že do toho budu moct dát trochu víc. Sice už to můj výsledek nezlepší, ale aspoň si to užiju.

Čas před rozběhem nám vyplní úžasná letecká show Martina Šonky. Blíží se druhý start a já si uvědomuji, že jsem se asi zase tak moc neflákal. Začínám cítit, že mám lehounce ztuhlé nohy. Rychlá automasáž a už zase stojíme na startu. Tentokrát už s opravdu rychlými borci. Start! Běžím o dost rychleji, než prvně a na svah vbíhám v půlce pole. Jenže tady mě opět zastaví hlava. Brzdí mě. Musím ji přemlouvat, aby mi povolila zrychlit. Co nejdříve to jde, se narovnávám a doháním jednoho běžce. Tak a teď se ho musím držet. Konečně cítím, že do toho dávám maximum. Sice už je pozdě, ale ten pocit, ten je k nezaplacení. Poslední kroky a jsem v cíli. Zlepšení asi jen o 15 vteřin, ale pocitově, jako bych běžel úplně jiný závod. Teď jsem spokojený. Cítím, že jsem do toho dal maximum aspoň v závěru.

 

Škoda, že tady nemůžeme zůstat déle a popovídat si s kamarády na afterpárty. Bohužel musíme rychle vyrazit na natáčení nového fitness programu FitFab Strong do Vlašimi. Ještě, že máme půjčenou novou Toyotu Corolu, se spoustou asistentů. Dalo by se říct, že mi tak stačí nastavit rychlost a kroutit volantam. Kdybych měl totiž po doběhu ještě ovládat brzdu a plyn, asi by ta cesta trvala o dost déle.

SOŇA

Mnozí kroutí hlavami, cože vidíme na tom, sápat se (často i po čtyřech) na vrchol můstku. Že to musí být obrovská dřina a proč to podstupujeme dobrovolně.

Proč? Protože máme kopce rádi. Ano, je to dřina, ale já se vyžívám v tom, být na vrcholu a dívat se dolů. To je pro mě největší dobrodružství – svět pak mám jako na dlani a místo mravence si připadáte jako obři, jak je všechno maličké. Poprvé jsem před třema lety běžela štafetu a měla pocit, že mi uhoří plíce.

Poslední tři závody to jde lépe. Avšak letos byl povrch úplně jiný než vždycky – místo přírodní trávy to byla tráva umělá, se sítí. A to je jiné. A tak jsem zvolila strategii jako loni, na Slovensku – neuhnat se na rovince a mít síly na kopec. Vybíhala jsem skoro jako poslední, avšak cítila, jak přebíhám soupeřky. Co nejdále jsem stoupala po dvou, pak musela po čtyřech. Sít udávala přesné tempo krokům, strojově jsem jela nahoru. I rozběhy byly až do finiše, na rozdíl od minulých let, kdy byly kratší.

Přeběhnout můstek a vystoupat nejprudší část. Nedá se tu moc předbíhat a je to tu fakt těžké. Posledních 30 metrů, diváci povzbuzují. Funím jako lokomotiva, ale jedu. Jsem v cíli! Dostavám pomocnou ruku, sedám si na kovové schody. Piju vodu a Red Bull, teď se fakt hodí. Liberec mám jako na dlani.

Počkat ještě na kamarádku Lucku, která celý závod běžela poprvé a zvládla ho skvěle! Do finále se bohužel nedostávám, i když jsem se oproti loňsku zlepšila skoro o půl minuty, o devět míst jsem se do něho nevešla.

Přesto jsem si závod užila na maximum. Fantastická byla organizace, úžasné počasí a hlavně kamarádi a atmosféra v cíli, to nikdy nic nepřekoná. A ještě nekončíme! V srpnu můstek pokoříme zase – v rakouském Bischofshofenu.

Napsat komentář