Díky běhání se dostáváme na místa, o kterých se nám ani nesnilo. Běžet téměř u minového pole, vyběhnout si sáňkařskou dráhu či startovat v dějišti zimních Olympijských her? Tohle všechno jsme zažili na originálním horském závodě, kde padla i vzdálenostní stovka.
Když před pár měsíci Míša dostal nabídku zaběhnout si horský závod nedaleko Sarajeva, ihned jsem řekla, že chci taky. Jelikož jsem „nedávno“ běžela docela těžký trail v Brixenu a zvládla ho, tak mě Míša přesvědčil, ať si dám 38 km s převýšením 2500 m. Před takovými závody jsem neskutečně nervózní. Nevím, co mě přesně čeká, jestli to zvládnu, neztratím se, budu včas na startu…
Míša vystartoval o půlnoci a mně z Jahoriny odjížděl autobus na start do Sarajeva brzy ráno. V serpentýnách dolů jsem usnula a probudila se až ve městě. Jako kachna jsem šla za ostatními. Zůstali jsme na malém náměstí s kašnou. Nikde nic. Žádná brána, žádné zázemí. Ptám se ostatních, zda jsme správně a dostávala jsem odpověď, že asi jo. Pak mi bylo jasné, že asi ano, protože půl hodiny před startem začali nafukovat bránu a v osm opravdu závod odstartoval.
Cesta vedla městem, okolo stánků a malých, typických restaurací až po cestičce okolo řeky, pod pevností. Byla to rovinka a tak se dalo hezky běžet. Přeběhnout řeku a najednou se cesty rozdvojují. Jdu po růžových fáborcích. Jenže špatně. Někdo je tu z legrace vyměnil. Naštěstí se brzy vracím mezi ostatní. Cesta začíná stoupat, ale po asfaltu, takže hůlky mám stále na vestě. Začíná terén, tady už jsou hůlky potřeba. Potkávám organizátory, jak se snaží dodat chybějící značení a říkám jim o špatném značení dole pod kopcem. Vědí to.
Pak přichází část, na kterou jsem se moc těšila: přelézáme zídku a ocitáme se přímo v bývalé sáňkařské dráze. Je celá posprejovaná grafity a stoupáme mírně nahoru. Pak naštěstí vidím, že ostatní běžci odbočují a já musím z dráhy pryč. Asi bych si toho sama nevšimla.
Běžím až na první občerstvovačku, která je i časovým bodem, který jsem musela dodržet. Ufff, zvládla jsem to. Nabírám si vodu do flaštiček, jím banán a bavím se Zeynep – Turkyní, která také závodí. Vybíháme spolu a bavíme se. Cesta rychleji utíká. Najednou potkáváme skupinku běžců z Chorvatska. Není tu nikde značení. Hledáme. Nikde nic, až narazíme na jednu stuhu. Jenže pak zase nic. Nikdo nemáme trasu v hodinkách. Vydáváme se po cestičce, ale zase žádné značení, tak se vracíme zpět. Se Zeynep si říkáme, že jsme rády, že tu nejsme samy a je nám jasné, že se do konce závodu už od sebe nehneme.
Míjí nás běžci z delší trasy, kteří nám radí podle hodinek, ať se zase vrátíme. Naštěstí pak značení už normálně funguje. Jsem ale z bloudění unavená, vzalo mi to hodně energii a já vím, že mám před sebou ještě více, než dvacet kilometrů. Přemýšlím, zda to vůbec zvládnu. Vybíháme z lesa a otevírá se pod námi v údolí Sarajevo. Je to nádhera, ale nesmím se moc kochat, abych stačila skupině. Trasa vede po kamenité střeše okolo vysílače, tady je potřeba se soustředit.
Na seběh lesem dávám hůlky na vestu. Cesta najednou ubíhá. Chorvatská skupinka v čele s Ivanem se trhá a my jsme spolu se Zeynep. Je to příjemné nebýt sama. Zakopávám o kořen a zase si rozbíjím koleno, rána je přesně na tom samém místě, jako před měsícem, kdy jsem zakopla v Praze. Holt já a rozbitá kolena patříme už k sobě.
Na další občerstvovačce potkáváme Mila z Rakouska a jsme tak tři. Cesta ubíhá, i když vede prudce do kopce. Občas nevíme, kam odbočit. Trasa je na rozcestích špatně značena, ale vždy další fáborek najedeme. Kus cesty v lese je ale pořádně rozbahněný a s kalužema, které připomínají malé jezírka. Bahno klouže a je potřeba stálého obíhání. Hůlky pomáhají.
Najednou vidíme známou Jahorinu. To znamená, že jsme blízko. Blízko ano, ale do super prudkého kopce. Ukrajujeme poslední kilometry, ale Mila trápí koleno, takže každý seběh je pro něj utrpením. Ale jsme tým a jdeme spolu. Pouze do cíle nás Milo posílá, ať si to se Zeynep pořádně proběhneme. Potkáváme i Chorvatku Teu a všechny tři ruku v ruce jsme v cíli, kde za pár minut fandíme i Milovi.
Hodinky ukazují 41 kilometrů. Jsem tady, šťastná a nadšená, s novými přáteli. Dávám si fantastické jídlo z grilu po doběhu a jdu se zeptat na Míšu. Prý byl už na posledním chceck pointu, takže je mi jasné, že tu bude brzy. A také že jo. Do hodiny vbíhá do cíle. Vypadá svěže, je šťastný, ale kulhá. Bolí ho koleno. Jenže ta radost je neskutečná. První stovka! Jsem na něho hrdá a on na mne.
Moje resumé?
Pokud chcete zažít něco originálního, neváhejte a i přes ti velikou dálku jeďte sem. Není mnoho závodů, kde byste mohli zažít tak divokou přírodu v její nečistší podobě. Narazit namísta, kde vám adrenalin bude trhat srdce ven z těla, ale v kombinaci s tou krásou kolem vám to vůbec nebude vadit. Navíc to byl úplně první závod, který jsem neběžela sama, ale s partou prima lidí a hlavně se skvělou parťačkou z Instambulu Zeynep.
To, co vám bude chybět na zázemí, na které jste zvyklí z Čech nebo z Alp, o to více si užijete srdečnost lidí a atmosféru závodu pro pravé dobrodruhy.
Země, která se 25 let po válce pomalu vzpamatovává, má co nabídnout. Závody tady vyžadují větší přípravu, než ve Střední Evropě, ale o to více se tam trailové běhání vrací ke svým kořenům. Nejde jen o další závod, jde o skutečnou výzvu.
Moje výbava:
Tričko Columbia Montrail Titan Ultra, trailová sukně Columbia Montrail Titan Ultra Skort – obojí díky technologii Omni Freeze Zero výborně odvádí pot od těla, jsou lehké a příjemně chladí i těch největších vedrech, kšiltovka Columbia Montrail, kompresní podkolenky Royal Bay, boty Salming Trail 5, vesta Dynafit Vertical 4, lahve na vodu Camelbak, hůlky Leki. Celou dobu jsem pravidelně doplňovala energii tyčinkami Voltage a Energy Fruit od Nutrendu.
1 komentář