Když jsme se před několika lety skamarádili se skvělým českým motocyklovým závodníkem Kubou Smržem, ani nás nenapadlo, že spolupráce s ním bude taková zábava. Seznámil nás totiž také se zajímavým projektem Běžímpro.cz, který pomáhá dennímu stacionáři Centrum Bazalka pro děti s těžkým kombinovaným postižením. A právě pro ně jsme o víkendu běželi krásný závod v Jižních Čechách.
Účastníme se tak pravidelně v jejich barvách několika závodů ročně. Vždy je to příjemné setkání a tentokrát se nám konečně podařilo dorazit i na závod pořádaný přímo Běžímpro.cz a samotným Kubou – Svatojánský kopeček v okolí jihočeské vísky Svatý Jan nad Malší.
Abychom to neměli tak jednoduché, připravili si pro nás pořadatelé pár úkolů: udělat rozcvičku pro dětské závodníky a poté jim také dělat předběžce. Druhý úkol málem dopadl neslavně, když jsme měli co dělat, abychom dokázali před dětmi držet odstup, ale povedlo se a touhle zábavnou formou jsme si zkrátili čas před startem.
Na start jsme se postavili s Kubou a jeho kamarádem Petrem pěkně pospolu. Chtěli jsme se při běhu vzájemně podpořit. Zazněl startovní výstřel a my se pustili do desetikilometrové trasy. Zpočátku pěkně dolů. Protože jsme všichni tři uprostřed tréninku na ultra, nehnali jsme se příliš do předu a spíš si stěžovali co nás koho zrovna bolí. Trošku to znělo jako sraz domova důchodců.
První stoupání a já zjistil, že i když jsem už 14 dní neměl volný den, nohy se celkem rychle rozběhly a stoupání i přes drobné bolesti proletěl svižným tempem. Vběhli jsme do lesa a opět začali mírně sbíhat, to nám přineslo trochu úlevy a opět prostoru k diskuzi. Povídání při vcelku solidním tempu nás odvádělo od myšlenek na zpomalení. Běžet sám už jsme asi dávno výrazně polevil, ale takhle, přece nenechám kluky běžet samotné, navíc jsme už dlouho neměli tolik času si popovídat.
Ani jsem se nenadál a jsme v půlce. „Tak pánové, teď si máknem. Až do cíle je to teď do kopce.“ Oznamuje nám Kuba. A taky že ano. Z počátku mám trošku problém klukům stíhat, ale po pár metrech si nohy na tempo zvyknou a už zase pokračujeme v diskuzi. S Petrem se shodujeme, že je dobře, že běžíme a nejedeme na motorce, protože to by byl jasný vítěz a my bychom jen sekundovali.
Dobrovolníci podél trati všem úžasně fandí, plácáme si s dětma. Zkrátka skvělá atmosféra, další důvod běžet i směrem do kopce. Už před sebou vidím věž kostela, jen pár set metrů. Tam je cíl, sláva! Jenže v tom trasa uhýbá doprava a my se zase od cíle vzdalujeme. Ptám se, kdo že to plánoval tu trasu. Ať si mě nepřeje, až se mi dostane do ruky. Naštěstí už mizí úsměv z tváře i Kubovi, a tak ho beru na milost a trošku ho hecuji ať mákne.
Poslední kilometr a půl do cíle. Teď chápu, proč je tady plánovaná občerstvovačka. Ještě chvíli to bude do kopce. Dáváme si jonťák a pouštíme se do posledních pár metrů. Pěkně vedle sebe šlapeme do kopce vstříc cíli. Už ho vidíme§ Zrychlujeme. Vítají nás a my si můžeme plácnout. Je to za námi. Můj první prokecaný závod a pak už jen čekat na Soničku, až doběhne i ta.
Proč běháme pro Bazalku:
Je to budějovický stacionář pro těžce postižené děti, který funguje jako nezisková organizace, takže je pro ně každý finanční dar velmi důležitý. A tak, aby se o Bazalce dozvědělo co nejvíce lidí, jsme tu od toho my, abychom je podpořili – právě každoroční závod Svatojánský kopeček stacionáři velmi pomáhá a to i díky bráchům Smržovým, kteří jsou jejími patrony. Pokud vás Bazalka zajímá nebo se chcete stát jejími přáteli, podívejte se na stránky www.centrumbazalka.cz.
1 komentář