Salomon Ještěd 24 Winter: Non-stop běžecká párty

Vystartovat do závodu, být připravený na nějakou vzdálenost a snažit se ji dokončit co nejdříve – to známe. Jenže jsou i jiné závody, například hodinovka nebo ještě lépe 24hodinovka. Když už 24 hodin běhat, tak někde na horách. Proto, když se mi ozval pořadatel závodu Honza Dušánek, abych s týmem, který si postavím, dorazil na 24 hodinovku na Ještěd, nemohl jsem odolat.

Nebyl to ale vůbec lehký úkol, postavit partu s minimem spánku a odkroužit na těžké liberecké trati dopředu neznámou porci kilometrů. Když se k tomu připočtou nemoci, zranění a pracovní vytížení, stal se z toho nadlidský úkol. Naštěstí na naše čtvrteční výběhy chodí bezva parta, a tak jsme nakonec dali dohromady sestavu: Jarmila, Pavel, Jirka a já.

Další výzvou se stala povinná výbava. Většinu vybavení na ultra mám připravenou neustále v batohu, a tak stačí hodit batoh na záda a vyrazit, jenže je zima a jedna položka výbavy byla skutečný problém. Běžet se smí buď v hřebovkách nebo s kvalitními nesmeky. Jenže hřebovky nikdo z nás dosud nepotřeboval a nesmeky nemám rád – nedá se v nich zvládnout celá trasa a je třeba je sundávat a nasazovat několikrát během kola. Naštěstí jsem si vzpomněl na švédskou značku Icebug, kterou jsem chtěl už mnohokrát otestovat. To, co jsem viděl, že snesou na ISPO v Mnichově, mě přesvědčilo, že je musím zkusit.

Byl jsem tedy připraven s testovací sadou Icebug Pytho a Oribi vyrazit v sobotu ráno do Liberce. Jenže proč to dělat jednoduše, když to jde složitě: kamarád a jeden z dobrovolníku Martin Kopr Kopřiva, mi navrhl ať s ním jedu už v pátek a pomůžu s přípravou. Seznámit se se zákulisím přípravy takového závodu? Jasně, jdu do toho!

Já s Koprem
S Koprem

Že to bude pěkný mejdan, bylo poznat okamžitě po příjezdu na místo. Velký stan s občerstvovačkou, barem a cateringovým koutkem byl středem celého zázemí. S Koprem a dalšími dobrovolníky jsme se pustili do stavby zbytku zázemí. Stany pro drsňáky, les vlajek a velký fotobanner. Kolem půlnoci jsme byli hotoví. Nejen s přípravou. ale také fyzicky. Ideální stav před závodem.

Foto: Ještěd Skyrace

Lehce unavený, ale zato nabitý energií ostatních závodníků i dobrovolníků jsem tedy čekal na zbytek svého týmu. Čekal jsem dlouho, protože kvůli dopravním problémům dorazili teprve pár minut před startem. Stihli to, a tak mohl Jirka vyrazit na první úsek. Pěkně z první řady, ozval se start a vylítl jako střela a za ním další masa závodníků. Podle propočtů mi zbývalo něco kolem hodiny dvacet a opravdu po hodině a sedmnácti minutách přišla řada na mě. Vyrazil jsem tedy ve zcela nových botách na trať. Pěkně zostra. Od doskočiště skokanských můstků do tunelu po cestě, ve stoupání se úmyslně brzdím. Čeká mě ještě zhruba 40 kilometrů a nemá smysl se vyšťavit na začátku. Konečně uhýbám z cesty do lesa, první sníh a já můžu trošku více zhodnotit, jak se chovají boty. Zatím drží skvěle jak na asfaltu, kde sice slyším klapání hřebů, ale na grip to nemá špatný vliv, spíše naopak. Je to podobné, jako běhat v tretrách na oválu. Ve sněhu a blátě se boty chovají jako každé jiné krosovky, zkrátka drží. Po dvou kilometrech vytrvalého stoupání přichází zlatý hřeb: přes kameny na vrchol. Zpomaluji a pěkně prodýchávám, abych měl nahoře čerstvé nohy na seběh.

Stoupání je nekonečné. Přímo vzhůru. Metr po metru. Vydatně si pomáhám hůlkami. Oproti skyrace, kdy jsme tady lezl v obyčejných trailovkách, mi v hřebech noha drží jak přibitá. Ještě kousek a jsem na Ještědu. Ještě přelézt plot a rychle dolů. Hodinky mi akorát oznamují průměrné tempo téměř 11 minut na kilometr. Po půl hodině jsem teprve na 3. kilometru. To mám co dělat, abych stihl plánovaný čas svého okruhu. Opírám se do seběhu. Předbíhám jednoho běžce za druhým. Turisti mi uskakují skoro až se strachem v očích. Dlouhý seběh. Nejprve po zledovatělé cestě, tady se hřeby doslova zakusují do cesty a já si opět připadám jako bych sprintoval na ovále. Tempo okolo 4 minut na kilometr ukusuje z původní ztráty a průměrné tempo se posouvá ke stále zajímavějšímu číslu.

Jsem rád, že se nemusím soustředit na trasu. Perfektní značení a stopy po předchozích běžcích mě nenechávají na pochybách, kudy běžet. Přichází závěrečná pasáž. Nejprve běh po dřevěné cestičce. Té se mnoho běžců bez hřebů vyhýbá. Mě se po ní ale běží dokonale. Pak odbočka u točny tramvají a závěrečné stoupání ke skokanským můstkům.

Tady přichází malý dloubák. Kopeček asi 500 metrů dlouhý, ale pokud chci dobrý čas okruhu, musím do něj vlítnout co nejrychleji, až se mi na jeho vrcholu chce obrátit střeva naruby. Závěrečný prudký seběh a předávám štafetu Pavlovi.

Nastal čas kontroly plánu. Zatím se držíme přesně. Jen Jarmila mě prosí o změnu. Chtěla by nakonec také běžet v noci, a tak přehazuji okruhy a Jarmila poběží po Jirkově večerním dvojkole. Tím vzniká ale pro mě obrovská mezera před mým druhým během. Nedokážu spát, jem nervózní, jak se nám bude dařit. Propočítávám varianty a upravuji plán. Z původního odhadu na 14 okruhů se mi daří přepočítat na 15-16. Naštěstí je tady v hlavním stanu úžasná atmosféra. Zpívá se tady, tančí, hrají hry. Prostě dokonalý běžecký mejdan. Pulzující energie tady číší úplně ze všeho.

Foto: Ještěd Skyrace
Foto: Ještěd Skyrace

Konečně přichází řada na mě. Vyrážím tentokrát na dvě kola za sebou. První z nich zvládám velmi podobně, jako předchozí. Před druhým do sebe házím gel a pokračuji. Cítím ale značnou únavu. Ne svalovou, ale z nevyspání. Nutím se tedy k maximálnímu úsilí. Těsně pod vrcholem Ještědu mě probírá silný vítr. Ještě že mám kšiltovku připásanou čelovkou. Seběh už neletím jako střela, přesto stále předbíhám i členy jiných štafet. Přichází závěrečné stoupání, opět neoblíbený dloubák. Jediné, co mě utěšuje je, že hned za nim začíná seběh a já si odpočinu. Moje střeva mají tendenci opustit mé tělo. Držím je na místě jen silou vůle. Poslední metry a je tu cíl mého kola. Pavel jen uznale prohodí: „Podle tebe by se daly řídit hodinky, jsi tu naprosto přesně.“

Foto: Ještěd Skyrace
Foto: Ještěd Skyrace

Teď začíná dvojkolo Pavel. Sledujeme jeho pohyb na Garmin Connectu. První kolo zvládá na jedničku a já si tak dávám raději hodinku spánku. Další kolo mám za 3 hodiny. Potřebuji trošku zregenerovat. Po probuzení zjišťuji, že něco není v pořádku. Pavel výrazně zpomalil. Je to zvláštní, je to zkušený ultraběžec a ví, jak si rozložit síly. Jenže ani jeden z nás není zvyklý na krátké úseky s maximální intenzitou. Nakonec doráží se značným zpožděním a předává Jirkovi. Teď už víme, že 16 kol nestihneme. Zároveň je také jasné, že Pavel už běžet nemůže. Není v pořádku. Je obdivuhodné, že vůbec zvládl dokončit kolo, jenže někdy prostě tělo odmítne poslušnost, i když má natrénováno, jak chce. Nezbývá mi tedy, než přehodit úseky. Závěrečný úsek si tak střihne Jirka. Přebírám od něj štafetu a při předávce mu nic nestíhám říct, až při běhu mu píšu SMS, ať počítá s vyběhnutím za 3 hodiny znovu.

Jirka - Foto: Ještěd Skyrace
Nejrychlejší člen naší štafety Jirka – Foto: Ještěd Skyrace

Svítání. Vyšel na mě nejlepší úsek. Pomalu se zvedající slunce maluje na oblohu rubínovou září. Probouzející se Liberec vypadá jako diamantový náhrdelník, prostě kombinace, která se nedá popsat, ta se musí zažít. Cestou potkávám turistu s 18ti kilovým batohem, který tady trénuje na expedici. Povídáme si cestou na Ještěd. Pomáhá mi to udržet tepovku co nejníže. Chystám se do finiše pořádně opřít. Jsem nahoře a jdu na to. Opět se do seběhu opírám, jak to jenom jde. Kousky ledu za mnou odletují a já ukrajuji poslední kilometry mého působení na zimní 24 hodinovce.

Cíl, předávám Jarmile. Jsem vyčerpaný, ale šťastný. Do tohoto kola jsem dal veškerý zbytek energie, co jsem měl. Když se cítím po doběhu takto, vím, že jsem ho neodflákl. Teď už jen čekat a užívat si atmosféru. Pavel lituje, že nemůže pokračovat, ale bere to se svým obvyklým klidem a nadhledem. O to více, když za ním dorazí partnerka Martina, která vyrazila brzy ráno autobusem, aby nás ve finiši podpořila.

Pavel a Martina - Foto: Ještěd Skyrace
Člen štafety Pavel a jeho Martina – Foto: Ještěd Skyrace

Finální kolo Jirka dobíhá těsně před druhým mužem. Výsledek, za který se nemusíme stydět. Úkol splněn. Zvládli jsme 24 hodin. Ve čtyřčlenném týmu to pravda bylo snazší, ale o to zábavnější. Čtyři ultraběžci se rozhodli zkusit zaběhnout trošku jiné ultra. Nabilo nás to neskutečnou energií také díky neuvěřitelné práci pořadatelů v čele s Honzou Dušánkem.

Honza - Foto:Ještěd Skyrace
Pořadatel Honza – Foto: Ještěd Skyrace

Poprvé jsem běžel zimní ultra závod a poprvé v hřebových botách, které jsem navíc před závodem ani neměl na nohou. Stejně jak všichni ostatní v našem týmu jsem se s nimi ale dokonale sžil a musím uznat, že zafungovaly perfektně a na noze seděly jako bačkůrky.

Už se těším, až je znovu použiju na nějakém dalším zimním závodě, třeba na Winter skyrace na Ještědu. Mezitím chci ale zkusit i jiné závody na Ještědu, třeba letní 24 hodinovku nebo skyrace, to už se ke mně určitě přidá i Sonička, která běhání po zmrzlém sněhu a ledu moc nemusí.

S členy štafety: Jarmilou a Pavlem

Napsat komentář