Charitativní celosvětový závod, který nemá pevný cíl a pomáhá lidem s poraněnou míchou, jsme běželi už potřetí. Letos jsme si plnými doušky, promočení až do morku kosti, užili upršenou Vídeň. Počasí nepočasí, tak tohle stálo fakt za to!
MICHAL
Běžím teprve šest kilometrů a nohy odmítají spolupracovat. Připadám si, že bych se na to měl vykašlat, ale v hlavě mi zní hlas: „Kdyby měl vzdát každý, kdo nemá šanci na bednu, nebo když se zrovna nedaří, tak by na závody mohli jít jen první tři a zbytek by mohl jít domů. Bojujeme sami se sebou o tom to závodění je!“ Tohle mi řekl Radek Brunner před pár dny a já s ním naprosto souhlasím, závody se nevzdávají, pokud nejde o zdraví. Bolest k závodění patří a když chci běžet rychle, tak to prostě bolet bude. Zatínám zuby a zkouším držet nastavené tempo.
Tenhle příběh začal už před šesti lety, kdy mi kamarád vyprávěl o tom, že RedBull chystá charitativní závod bez cíle, vyběhne se a za běžci vyrazí auto, koho dožene je v cíli. Ten nápad se mi líbil od začátku a snil jsem o tom, že si ho zaběhnu. Povedlo se mi to předloni v Bratislavě a loni v Mnichově. Dva krásné závody, dva krásné prosluněné dny. Zážitky, které se nedají ani popsat. Letos jsme se Soničkou zapíchli špendlík na mapě do Rakouska – Vídeň náš letošní cíl.
Vyrazit na vzdálený závod je vždy lepší v pohodlí. Letos jsme mohli využít novinku od Lexusu hybridní UX 250. S nejnovější verzí asistenčních systémů a vyladěným podvozkem, takže cesta po českém tankodromu D1 byla nejen pohodlná, ale nai mě před závodem příliš neunavila.
Loni byla příprava hlavně o hubnutí, letos už o kvalitním tréninku. Kromě tréninků pro Wings for Life každý čtvrtek z našich prostor v Mánesově ulici jsem si dával pravidelně dlouhé intervaly a objemy zvedl na padesát kvalitně odběhaných kilometrů týdně. Dva měsíce sice nejsou mnoho, ale protože mě týden před závodem postupně bolelo skoro vše, co bolet může, byl jsem si jistý, že forma jde nahoru.
Nepodcenil jsem ani taktickou přípravu. Podle zátěžového testu, jsem měl naplánovaná tempa, která jsem schopen v závodě držet a dva dny před závodem jsem se setkal s Radkem Brunnerem, který mi poradil, jak v průběhu závodu optimálně doplňovat energii. Protože funguji na kofein, poradil mi dávat si gel s kofeinem 15 minut před startem a pak každých 45 minut jeden.
Počítal jsem tedy se vším, tedy až na počasí – ochlazení někam k pěti stupňům, to mě nenapadlo, do toho déšť. Plán byl běžet jen v tričku, a kraťasech. Na kraťasy došlo, ale tričko překryla lehká větrovka. Kdybychom na startu nedostali pláštěnky, asi bych umrzl. Proti chladu pomáhá také dav a ten nás s sebou táhl pěkně do prvních řad na startu, přímo pod startovní bánu. Takže letos žádné zdržování. A hned od startu pěkně z ostra.
V Praze se startuje za zvuků Vltavy, tady při tónech valčíku Na krásném modrém Dunaji. Pomyslím si, snad k němu doběhnu a uvidím ho. Start! Vyrážím. První dva až tři kiláky plánuji tempo na 10 km, pak chci mírně zvolnit. Ztrácím jen asi 15 sekund, takže paráda, to půjde. Dva kiláky jdou jak nic, cítím, že to nohám v té zimě moc nevyhovuje, ale co, ony si zvyknou. Podle plánu mírně snižuji tempo a držím se prvního vozíčkáře. Do kopce mu trošku uteču, z kopce mě předhání on. Šestý kilometr a je tady první krize. Bolí to, snažím se myslet na správný náklon, trochu doladit krok, ale moc to nepomáhá. Přepínám hlavu na soustředění na běh, vše ostatní vypínám. To pomáhá. Musím jen počítat, že kolem 10 km si dát gel. Do té doby jen držet tempo na nic jiného se nesoustředím jen tempo a já.
Občas mě rozptýlí pohled na krásu Vídně: opera, divadlo, muzeum, parky, je na co se koukat. Házím do sebe první gel a nohy najednou přestávají bolet, starý dobrý kofein zafungoval. Kilometry běží, už před sebou vidím první most přes rameno Dunaje, tak tohle ještě není to, kam chci. Makej! Další kilometry hodinky ukazují 1:39 a já míjím půlmaraton. Tak a mám osobák, ještě kousek. Dlouhá rovinka parkem mě trošičku zmáhá. Opět musím nějak zaměstnat hlavu, a tak se snažím přitáhnout k sobě ten velký most. Už ho vidím, to je teda krpál. Beru další gel a odhaduji, že ten bude poslední. Škrábu se nahoru. „Kruci, kdy už uvidím tu hladinu.“ Otočím hlavu a začnu si broukat straussovu melodii. Najednou zrychluji ani nevím jak, prostě mi to zase jde.
Občerstvovačka na 28. km mě trošku rozhazuje. Sice si nic neberu, ale všichni mi skáčou pod nohy a já se nechávám rozhodit, tempo jde do háje. Dohání mě vodič na 30km. I přes svou tragickou němčinu mu rozumím, chytám se ho a opět se vracím ke svému tempu. Třicítka je za námi, zavolám „Danke schon!“ na odpojujícího se vodiče a pokračuji. Koukám na hodinky, teď můžu klidně téměř přejít do chůze a dokončím maraton za 3:30. Už slyším troubení, za chvíli bude konec. Ještě mi pípnou hodinky 31 a já trošku přidám. A je to tady! Catcher car mě dostal- 31 km, osobáček na 20km, půlmaraton 25 i 30 km vše najednou. Přitom mám energie, že bych dneska dal i ten maraton, ale to dneska ne. Ten si na mě počká jindy. Teď rychle zpět ke startu za Soničkou pogratulovat ji k jejímu osobáčku.
SOŇA
Vídeň miluji, ale znám ji většinou jen v zimě, kdy tu jezdím na tradiční vánoční trhy nebo tudy jen někam přejíždím. Ale proběhnout si to tady a pokochat se tímto krásným městem mě lákalo už dlouho. Když to loni nevyšlo, letos už jsme registraci udělali včas, na začátku roku a vyšlo to. Na konci ledna už byla úplně vyprodaná.
Loni jsem byla ze svého výkonu rozmrzelá. Uběhla jsem v Mnichově o kilometr méně, než rok předtím – tedy 17 km a tak jsem byla zvědavá, jak to vládnu letos. Včera jsme si prošli město, vyzvedli čísla, zašli si na zmrzlinu i na Sachrův dort, takže sacharidy jsme byli pěkně nadopovaní. Byli jsme překvapení, jaká je tady skvělá organizace. Vydávání čísel na půdě vídeňské univerzity mělo své kouzlo a odsýpalo jako hodinky.
Ráno jsem se probudila odpočatá a bez nervů. To je dobré znamení. Posnídat vločky s mlékem a vyrážíme ven. Od rána prší a když se dívám na počasí tak vidím, že ani pršet nepřestane. Nic nenechávám náhodě. Beru si pláštěnku a do běžeckého batohu s sebou balím do sáčku suché převlečení, které se bude hodit hned po doběhu.
Velkým kusem štěstí se před startem dostáváme hned do prvních řad, takže se nám nestane, že jako v Mnichově to bude trvat několik minut, než proběhneme startovní bránou. Odhazujeme pláštěnky, políbíme se a jdeme na to. Ulice je široká a tak se běží krásně. Lemujeme vídeňské ulice, poznávám známá místa. Běží se krásně, i když stále prší. Díky kšiltovce mi voda nepadá do očí. Můj cíl je jasný – dát dvacet kilometrů. Jenže je to tady, dávám osmnáct, devatenáct, dvacet. Auto stále nikde. Dvacet, dvacet dva. Mám v ruce nachystaný mobil na selfie s catcher carem. Zase nic. Najednou přetínám 23 km a je tu! Fotím a jsem šťastná! Oproti loňsku jsem uběhla o šest kilomerů více!
Převlékám se a jedu zpět metrem. Jsou to jen tři stanice, takže není potřeba autobusu jako na Slovensku nebo v Německu. Jsem šťastná. Běžela jsem za ty, kteří kvůli poranění míchy běhat nemohou. Uvědomuji si, jak je krásné, že já můžu chodit a také běhat a že i moje malá pomoc má smysl. Díky nadaci Wings for Life už i ti, kteří nikdy neměli chodit, chodí – jako to dnes dokázal David Myee na Wings for Life ve Švýcarsku. Moje přemýšlení přerušuje Míša, který zaběhl krásnou vydálenost – 31 kilometrů. Jsem na něho hrdá, byl 513. z 10 500 bězců. No není to skvělé, mít doma takové rychlíka?
Skvele vykony.. ja videla Wings for life v televizi, do toho deste se mi nechtelo! Znamy byl „sauer“, ze prsi. Bezet Vidni je suprovy, me se tady libi vic nez v Praze nebo Berline. Organizace je na vetsine zavodu ve Wien velmi dobra a bezproblemova. Me to ceka snad pristi rok, spolecne s pulmaratonem, kt se letos ve Vidni nekonal, ale snad se dockam ve Wachau.
Vera
https://simplelivingstylebyvera.blogspot.com/
Ahoj Verko! Viden byla uzasna, to mas pravdu! To pocasi nam na beh sedlo, jako nikdy, i kdyz po dobehu byla fakt kosa. tak treba se tam nekdy potkame, radi bychom Te videli i „nazivo“. At Ti to hezky beha a oba Te zdravime!